Jednoho horkého letního dne, když blankytnou modř oblohy jen tu a tam zdobily něžně nadýchané beránky, ptáčkové šťastě prozpěvovali v korunách stromů a pilné včelky bzučely kolem květinek zatímco lehký vetřík čechral chmýří pampeliškám a velké černé mraky komárů se úspěšně snažily udělat všem kolem ze života peklo, stála nejkrásnější dívka melinoverského království uprostřed močálu. Močál napájel křišťálově čistý, bublavý potůček, který tekl západně od shluku domků a krámků. Osada se podle něj jmenovala Bublavka. Potůček pramenil na vysočině severně od vesnice a vléval se do Jeseteří řeky kus dál na jihu. Většinu své délky vesele zručel a klokotal, ale kousek pod vesnicí se nacházelo mělké údolí, nížina o ploše několika čtverečních mil, na níž se potok rozléval a vytvářel bažinu. O mnoho staletí později by se jí říkalo mokřad. Byly by činěnny nákladné a v konečném důsledku zcela maré pokusy jej zachovat. Ochránci přírody by hovořili o jeho kráse, o ptácích, kteří v něm nacházejí svůj domov, o hadech a čolcích hemžících se v jeho vodách a o důležitosti bahenních sedimentů pro celý ekosystém. Ale tohle se odehrávalo ve starých dobách a bylo to pohádkové království a vesnice Bublavka, takže močál byl jenom močál. A ještě k tomu úplně obyčejný močál. Nepatřil k těm močálům, co se v nich dají najít vzácní obojživelníci a motýli, nebo se v nich vyskytují exotické lišejníky a omamně vonící orchideje. Nebyl to ani jeden z těch strašidelných močálů s pokřivenými stromy a změtí popinavých rostlin, ze kterých člověku běhá mráz po zádech a zuby mu drkotají hrůzou. V noci tu netančily bludičky lákající nepozorné poutníky do vlhkého hrobu. Dokonce tady nebyly - a to je skutečně smutné - ani bezedné tůně. Bublavkovský močál byl prostě ta nejobyčejnější naprosto nudná a nezajimavá bažina. Karolína o něm rozhodně příliš vysoké mínění neměla. Nicméně teď byla uprostřed něj a stála bosá, po kotníky v černém bahně; špinavá, kalná voda se jí zvedala až ke kolenům. Prosté bílé šaty měla zmáčené až k pasu. Ruce měla po lokty od bahna, zaschlé bláto měla i za ušima (dostalo se jí tam jak zaplácávala komáry) a ve vlasech (to když si otírala zpocený obličej). Byla prostě unavená, mokrá, zablácená, vzteklá a pobodaná od komárů a na prince Hala se dívala, jako by to všechno byla jeho chyba. Ne že by na tom princ byl lépe. Proměnil se i se svými starými šaty, takže alespoň nebyl nahý, za což bylo třeba osudu poděkovat. Jenže měl bláto pod šaty, což znamenalo, že stejně budou muset brzy dolů. A promočený byl až na kůži. Byl zmatený a dezorientovaný, jak jenom člověk, který strávil posledních sedm týdnů jako žabák může být. Neměl tušení, kde je, jak dlouho tam byl nebo kdo je to děvče s modrýma očima, světlými vlasy a tvářemi oteklými od komárů. Není tedy divu, že řekl, co ho napadlo nejdříve. "Jsou tam pijavky?" "Jo," odpověděla Karolína. "Tak jdeme." Popadla ho za ruku a začala ho tahat z močálu. Hal ji následoval vcelku ochotně, neboť neměl nejmenší představu, kam jinam by mohl jít. Volnou rukou přitom odháněl útočící hmyz. Karolína jej vedla rákosím do mělčí vody. Všude kolem viděl sítě napnuté mezi dřevěnými kolíky. "Co je to?" Karolína zastavila a rozhlédla se. "Pasti na žáby. Rozmístila jsem je a pak jsem tloukla koštětem do vody, abych žáby vyplašila. Někdy se jí do jedné chytil i tucet nebo víc. Dřevo jsem si přinesla z vesnice a sítě jsem upletla sama." "To bylo chytré." "Pasti mi ušetřily spoustu času." Pustila ho a on ji poslušně následoval. Došli na malý ostrůvek, kde skupinka mechem porostlých stromů skýtala trochu stínu. Pod jedním stromem byly dva velké proutěné koše s víky. Karolína jeden otevřela. Zevnitř se ozývalo kvákání. "Tady je opravdu hodně žab." "Hodně je slabé slovo," odpověděla dívka. Odtáhla koš k vodě a převrátila ho. Žáby odskákaly a vděčně se ponořily do kalných vod. "Pokaždé, když jsem žábu políbila, strčila jsem ji do koše a pak jsem je zanesla do potoku pod močálem, aby je odnesl. Tím jsem se pojistila, abych jednu žábu nemusela chytat dvakrát." "Chytré," řekl princ znovu. Vzal druhý koš, odvlekl ho k vodě a vyprázdnil ho. Když se ohlédl, stála u stromu a dívala se na kus papíru, který tam byl přibitý hřebíčky. Po chvíli ho strhla a zmačkala. "Co to bylo? Můžu se podívat?" Hodila mu papír a on ho rozložil. Byl to jakýsi plánek s pravoúhlou sítí a značkami. Tázavě na ni pohlédl. "Mapa močálu," vysvětlila mu Karolína. "Když jsem s tím začala, nakreslila jsem si plánek bažiny a rozdělila jsem ji na menší úseky. Jakmile jsem vyčistila jeden sektor, poznačila jsem si ho na mapě a přesunula jsem se k dalšímu čtverci. Jistě, některé žáby utěkly do prázdných sektorů, ale nebylo jich tolik, aby to stálo za řeč. Síťkou jsem odlovila všechny pulce a vylila jsem je do potoku, abych jim zabránila zaplnit sektor novými žábami." To bylo tak chytré, že se to princ ani neobtěžoval konstatovat. "Jak dlouho jsi to dělala?" "Sedm týdnů." Karolína mu vzala mapu z ruky, přetrhla ji napůl a kusy hodila do větru. "Teď už je to voda pod mostem." "Sedm týdnů," zamumlal princ tiše. Nahlas se zeptal: "A ty jsi...?" "Karolína," řekla Karolína. Pozvedla lem své zablácené sukně a vážně princi vysekla pukrle. Vzhledem k okolnostem to bylo tak nečekané, že Hala nenapadlo nic lepšího, než se stejně vážně uklonit. "Hal," řekl. "Bojím se, že jsme nebyli náležitě představeni..." "Ale už jsem se políbili," odpověděla Karolína. "Takže to nechte plavat." A znovu se začala brodit močálem. Tou dobou už se Hal trochu vzpamatoval. Rychle pochopil, že se na něj ta dívka z nějakého důvodu zlobí a jejich konverzace hned tak na srdečnosti nezíská. Proto raději mlčel. Z ostrůvku na kraj močálu to byla krátká ale ne zrovna příjemné procházka. "Za poslední měsíc jsem tohle místo prakticky zbavila žab," poznamenala Karolína. "Proto je tu teď tolik komárů." "Samozřejmě," odpověděl Hal zdvořile. Kývla hlavou k mělké strouze. "Tu jsem vykopala, abych odvodnila tuhle část močálu. Žáby se sice jen přestěhovaly do hlubší vody, ale při vyšší koncentraci se snáze chytaly do sítí." "Dobrý bože! A to všechno jsi udělala sama? Musela jsi s tím mít strašnou spoustu práce." "To ano." Vedla ho po stráni k malé chatrči. Mlha, která se vznášela nad bažinou, byla pro lidi velice nezdravá, takže nájmy na této straně vesnice byly odpovídajícím způsobem nízké. V Karolínině chatrči byly nejnižší vůbec. Střechu měla pokrytou odranými došky a dveře visely na vytahanách kožených pantech. Uvnitř byla jen jediná místnost s podlahou z udusané hlíny a malým ohništěm. Chatrč neměla okna a nestála v ní ani žádná postel; jen hromádka slámy v rohu a jedna přikrývka. Veškerý nábytek tvořila jediná židle. A dvě vědra na vodu z dubového dřeva, která stála hned za dveřmi. Karolína brzy zjistila, že když se vrátí domů po celodenní práci v močále, je příliš unavená, než aby si donesla vědro vody na umytí. Proto si ho připravila vždycky už ráno, ještě než odešla. A každý den připravovala i druhé vědro pro prince. Stal se z toho rituál. Zpočátku optimistický: každé ráno si byla jistá, že se večer vrátí do chatrče s krásným princem a proto pro něj připravila vědro s vodou, mýdlo a ručník. Jak ale dny ubíhaly a každá žába, kterou zatím políbila, se ukázala být jen obyčejnou žábou, začala na svém malém rituálu lpět z čiré tvrdohlavosti. Samotný fakt, že by druhé vědro nepřipravila, by mohl způsobit, že by prince toho dne nenašla. A pokud by v močálu neměla najít prince, proč by tam chodila? Nyní jedno vědro postavila před chatrč a podala princi župan, kostku mýdla a ručník. "Omlouvám se, Vaše Výsosti, ale děvčata k tomu potřebují soukromí. Budete se muset umýt venku. Pak půjdeme do vesnice a požádáme, aby svolali radu." "Co to má znamenat?" zeptal se Hal. Díval se na ručník - měkký, hebký, nadýchaný a nový - a na kostku jemného voňavého mýdla, které držel v ruce. Karolína měla kus vyřazeného lněného ubrusu a ždibínek levného hnědého mýdla. Karolína si náhle uvědomila, jak je vyčerpaná. Posadila se na židli, trochu si nadzvedla sukni a prohlédla si kotníky, jestli na nich nemá pijavice. Když žádné nenašla, spustila zase lem sukně dolů. "Víte, Vaše Výsosti, zpočátku vás hledala spousta děvčat. Myslím, že každá holka z naší vesnice alespoň jednou zkusila štěstí a políbila nějakou tu žábu. Amanda nám řekla, že polibek panny zruší kouzlo a ta z nás, která políbí tu správnou žábu, se vdá za krásného prince."...