Pro jednání jsme si zvolili konferenční centrum Wye River v Marylandu, protože bylo blízko Washingtonu a bylo dost velké, abychom se mohli scházet v tolika skupinách, v kolika bude zapotřebí. Doufali jsme, že idylické prostředí pětisethektarové plantáže bude mít uklidňující efekt. Wye je ohromný pozemek s loukami, kukuřičnými poli a „světoznámým“ stádem anguského skotu. Zařídili jsme oddělené, i když zejména pro nás ne stejně kvalitní ubytování. V původním plantážním domě, známém jako Houghton House, a zařízeném překrásnými starožitnostmi, jsme ubytovali Palestince. Izraelce jsme dali do River House, pohodlné moderní budovy s dřevěnou terasou a s menšími budovami a zahradami okolo. Jako dobří hostitelé jsme se spokojili s nejhoršími pokoji. Výhodou tohoto uspořádání bylo, že poskytovalo všem stranám soukromí. Nevýhodou bylo, že jsme od sebe byli dost daleko. Pro mě to znamenalo cestovat na nejrůznější místa ve své oficiální limuzíně s blikajícími světly a s malou kolonou. Na tom zapadlém místě mezi ptáky a husami to vypadalo směšně. Arafat později přišel s vlastním představením a poprvé po desetiletích sedl na kolo. Řítil se po plantáži na jasně červeném bicyklu, kafíja za ním vlála ve větru a ochranka upalovala po jeho boku. Summit začal plenárním setkáním v hlavním konferenčním středisku. Když Netanjahu vstoupil, zamířil na palestinskou stranu a podal všem delegátům ruku. Arafat se zachoval obdobně. Nálada byla dobrá – což byl klamný dojem. Summit se brzy změnil v něco, co trochu připomínalo snahu ukočírovat stádo splašených koz. Náš harmonogram se neopíral o zkušenost, ale o naději. Začali jsme ve čtvrtek a chtěli jsme skončit do neděle do večera. Mysleli jsme si, že je to realistická lhůta, protože Netanjahu musel být v úterý v Jeruzalémě na otevření podzimního zasedání izraelského parlamentu. Snažili jsme se tedy vzbudit dojem naléhavosti; obě delegace na to reagovaly tím, že se druhý den vydaly nakupovat.