„Zhruba před dvěma měsíci tu byl jeden návštěvník. Přišel v sobotu ráno, kdy tady nikdo není, a dobrou hodinu si prohlížel Brunovu minci. Potom si koupil kopii a zmizel. Vzpomněl jsem si na to proto, že se nad ní skláněl přesně jako vy a měl podobnou koženou bundu,“ vyprávěl mladík a ukazoval přitom na Borise. „Byl tou mincí úplně posedlý. Mluvil plynně německy, ale poznal jsem, že je Čech. Měl auto s českou poznávací značkou.“ „Pamatujete si tu značku?“ přerušil ho Miloš. „Bohužel ne. Ale nikdy nezapomenu na jeho oči.“ „Co s nimi měl?“ otázal se Boris. „On totiž… Byl tou mincí posedlý a vykládal o ní věci, jaké jsem v životě neslyšel. Vyprávěl mi historický příběh o nějakém středověkém přepadení zlatníka a vraždě. Oči mu přitom zářily, jako by byl… médium,“ dořekl mladík. „Jaké médium?“ vyzvídal Miloš. „Měl pronikavý pohled. Uměl se tak ostře podívat, že se mi zatočila hlava. Byly výrazně zelené. Já na to zapomněl, ale teď se mi to zase vybavilo.“ „Dokázal byste ho popsat policejnímu grafikovi?“ naléhal Miloš. „Nejspíš ne. Pamatuju se jen na ty oči.“