Kdysi bývali tři bohové. Ten, na němž záleží, zabil jednoho z těch, na nichž nezáleží, a druhého uvrhl do pekelného vězení. Stěny tohoto vězení byly krev a kosti; zamřížovaná okna oči; trest zahrnoval spánek, bolest, hlad a všechny ostatní neustávající potřeby smrtelného těla. Potom tento tvor, lapený v hmotné nádobě, byl dán do úschovy Arameriům spolu se svými třemi božskými dětmi. Po hrůze vtělení, jaký rozdíl pro ně ještě mohlo znamenat otroctví? Jako malá jsem se od Itempasových kněží dozvěděla, že tento padlý bůh představoval čiré zlo. V dobách Tří jeho následovníci patřili k temnému barbarskému kultu, jenž si liboval v divokých půlnočních orgiích a uctíval šílenství jako svátost. Kdyby ve válce bohů zvítězil právě on, odříkávali kněží s navyklou hrůzou, smrtelníci by už patrně neexistovali. „Takže buď hodná,“ dodávali, „jinak si tě Pán Noci odvede.“

Prchala jsem před Pánem Noci chodbami plnými světla. Jakási vlastnost hmoty, z níž Nebe postavili, vydávala vlastní měkkou, bílou záři i teď, po západu slunce. Dvacet kroků za mnou se hnal bůh temnoty a chaosu. Jedinkrát jsem se odvážila krátce ohlédnout a viděla jsem jemný svit chodby mizet ve chřtánu takové černi, že pouhý pohled na ni bolel. Víckrát už jsem to nezkoušela. Nemohla jsem běžet přímo. Zatím mě zachránil jedině překotný start a skutečnost, že netvor za mnou zřejmě nebyl s to pohybovat se rychleji než krokem smrtelníka. Třeba si ten bůh někde uvnitř vší své temnoty uchovával vlastnosti smrtelníka; ale i tak měl delší nohy než já. Proto jsem zatáčela téměř na každé křižovatce, vrážela jsem při brzdění do stěn a znovu jsem se od nich odrážela. Líčím to, jako by moje vrážení do stěn bylo záměrné; nebylo. Kdybych si v té hrůze dokázala uchovat špetku rozumu, měla bych aspoň obecně ponětí o směru, kudy se řítím, jenomže já se úplně ztratila. Naštěstí mi tam, kde rozum selhal, posloužila slepá hrůza.