Takže určitě chápete, proč jsem s vámi potřebovala mluvit. Mám pocit, jako kdybych stála na ledu a všude kolem mě to praskalo a já nevěděla, kterým směrem se pohnout. Mám se pokusit zjistit, proč mi má biologická matka lhala, nebo se řídit Evanovou radou a prostě to nechat plavat? Vím, že mi řeknete, že jedině já sama se musím rozhodnout, ale potřebuju vaši pomoc. Pořád myslím na Losíka. Jako štěňátko jsem ho jednu chladnou sobotu nechala v prádelně, když jsme šly ven, protože ještě nebyl vychovaný k životu v domě – čural tolik, že se mu Ally pokoušela dávat své plínky na panenky. Měly jsme ten nádherný barevný tkaný koberec, co jsme si přivezly z výletu na Saltspring Island. Los ho zřejmě začal ožužlávat na jednom konci a táhl a táhl. Než jsme se vrátily domů, bylo po koberci. Můj život je jako ten nádherný barevný koberec – utkat ho trvalo roky. Teď se bojím, že když v jednom rohu zatáhnu, tak se celý rozpáře. Jenže si nejsem jistá, jestli dokážu přestat.