„Vítejte v Bangkoku, Hally.“ Policejní ředitel byl malý a snědý a očividně se rozhodl předvést, že i v Thajsku umějí zdravit západním způsobem. Stiskl Harrymu dlaň a energicky mu potřásl rukou, přitom se usmíval od ucha k uchu. „Omlouvám se, že jsme vás nemohli vyzvednout na letišti, jenže doprava v Bangkoku…“ Rozhodil rukama směrem k oknu za sebou. „Na mapě to sice není tak daleko, ale…“ „Vím, co tím míníte, sir,“ odpověděl Harry. „Na ambasádě povídali totéž.“ Stáli proti sobě a dál už nic neříkali. Policejní ředitel se usmíval. Ozvalo se zaklepání na dveře. „Vstupte!“ Ve dveřích se objevila vyholená hlava. „Pojďte dál, slečno Crumleyová. Ten norský detektiv právě dorazil.“ „Aha, detektiv.“ Hlava dostala tělo a Harry musel dvakrát mrknout, aby se ujistil, že vidí dobře. Slečna Crumleyová měla široká ramena a byla téměř stejně vysoká jako Harry, na hlavě ani vlásek, zato však v obličeji výrazné čelistní svaly a pár sytě modrých očí nad rovnými úzkými rty. Oblečena byla do světle modré košile od uniformy, obřích tenisek značky Nike a sukně. „Liz Crumleyová, vrchní komisařka oddělení vražd,“ představil ji policejní ředitel. „Prý jste zatraceně dobrej kriminalista, Harry,“ pronesla Liz Crumleyová širokou americkou angličtinou a rozkročila se naproti němu s rukama v bok. „No, nevím, jestli zrovna…“ „Že ne? Něco na tom asi musí být, když vás sem poslali přes půlku zeměkoule, nemyslíte?“ „Jistě.“ Harry opět zpola přivřel oči. Ze všeho nejmíň teď potřeboval příliš horlivou ženskou. „Přijel jsem, abych tady pomohl. Pokud tedy můžu nějak pomoct.“ Donutil se k úsměvu. „V tom případě je možná načase, abyste vystřízlivěl, Harry.“ Policejní ředitel se za jejími zády hlasitě a tence zasmál. „Jsou takoví,“ vysvětlila Liz Crumleyová hlasitě a zřetelně, jako by ředitel nebyl přítomen. „Dělají, co můžou, aby nikdo neztratil tvář. Právě teď se policejní ředitel snaží zachránit vaši čest tím, že se tváří, jako že žertuju. Jenže já nežertuju. Nesu odpovědnost za oddělení vražd, a když se mi něco nelíbí, řeknu to rovnou. To poslední se tady v Thajsku považuje za špatný zvyk, ale já to tak dělám už deset let.“ Harry oči úplně zavřel. „Podle rudé barvy ve vašem obličeji je mi jasné, že vám tohle připadá trapné, Harry, jenomže já nepotřebuju opilé kriminalisty, to jistě chápete. Vraťte se sem zítra. Najdu někoho, kdo vás odveze do bytu, ve kterém budete bydlet.“ Harry zavrtěl hlavou a odkašlal si: „Fobie z létání.“ „Co prosím?“ „Mám fobii z létání. Pomáhá mi na to gin s tonikem. A obličej mám rudý proto, že se mi teď ten gin začal odpařovat kožními póry.“ Liz Crumleyová na něj dlouze hleděla. Pak se podrbala na lesklé lebce. „To je mrzuté, detektive. A co pásmová nemoc?“ „Čilý jako rybička.“ „Fajn. Zajedeme do toho bytu cestou na místo činu.“

Byt, který mu zapůjčila ambasáda, se nacházel v módním obytném komplexu přímo naproti hotelu Šangri-La. Byl mrňavý a spartánsky zařízený, byla v něm však koupelna a větrák nad postelí a skýtal výhled na mohutnou a hnědou řeku Chao Phraya tekoucí dole. Harry si stoupl k oknu. Hladinu křižovaly dlouhé úzké dřevěné loďky, za jejichž lodními šrouby nasazenými na dlouhých hřídelích vířila špinavá říční voda. Na druhé straně řeky se tyčily novostavby hotelů a kancelářských budov nad neurčitou hmotou bílých zděných domů. Bylo těžké vytvořit si nějaký dojem o velikosti města, protože jakmile se člověk pokusil dohlédnout dál než přes čtyři ulice, mizelo ve žlutohnědém oparu, Harry však předpokládal, že je velké. Hodně velké. Strčil do okna, aby se otevřelo, a dolehl k němu rámus. Zalehlé uši se mu ve výtahu uvolnily a teprve teď si uvědomil, jak ohlušující je lomoz tohoto města. Hluboko pod sebou u obrubníku viděl vůz Liz Crumleyové, který z té výšky vypadal jako model od firmy Matchbox. Otevřel plechovku teplého piva, kterou si vzal v letadle, a spokojeně konstatoval, že nápoj značky Singha je stejně hnusný jako norské pivo. Zbytek dne mu hned připadal snesitelnější.