Vrchní komisař na mě myslel a zařídil, aby z technického poslali Larryho Boyla, fotografa, specialistu na snímání otisků a hrstku dalších techniků. Boyle je baculatý mrňous a podivín s tváří jako lívanec, který působí dojmem, že má celý jeden pokoj nacpaný nechutnými časopisy, úhledně seřazenými podle abecedního pořádku, ale místo činu zvládá bezchybně, a pokud jde o krvavé cákance, nikoho lepšího nemáme. A obojího mi bylo zapotřebí. „No, dali jste si na čas,“ řekl mi. Měl na sobě už svoji bílou pracovní kombinézu s kapucí a v ruce svíral připravené rukavice a návleky. „Koho to tady máme?“ „To je můj novej parťák, Richie Curran. Richie, tohle je Larry Boy z technickýho. Buď na něj hodnej. Je to miláček.“ „Ty řečičky si nech, dokud se neukáže, jestli vám tu vůbec budu co platnej,“ odmávl mě Larry. „Co máme tam uvnitř?“ „Otec a dvě děti, všichni mrtví. Matku odvezli do nemocnice. Děti jsou nahoře a vypadá to na zardoušení, dospělí byli dole a nejspíš je někdo ubodal nožem. Je tam tolik krvavých cákanců, že s tím vystačíš celý týdny.“ „Paráda.“ „Aspoň vidíš, jak na tebe myslím. Kromě obvyklý omáčky od tebe potřebuju vědět všechno o tom, jak šly události po sobě – kdo byl napadnutej jako první, kde, jak moc se potom ještě pohybovali po místnosti, jak ten zápas zhruba vypadal. Pokud nám něco neuniklo, v horním patře žádná krev není, což by mohlo leccos napovědět. Můžeš to pro nás ověřit?“ „To není problém. Nějaký další zvláštní požadavky?“ „V tom baráku se dělo něco velice zvláštního, a to už mnohem dřív než včera v noci. Je tam několik děr v sádrokartonu a nemáme nejmenší tušení, kdo je udělal a proč – kdybys našel jakoukoli stopu, otisky prstů nebo cokoli, byli bychom ti velice vděční. Taky je tam hromada dětských chůviček – minimálně dvě zvukový a pět videochůviček, aspoň podle nabíječek na nočním stolku, ale mohlo jich tam bejt i víc. Ještě nevíme, k čemu tam byly, a zatím jsme k chůvičkám objevili jenom tři kamery – nahoře nad odpočívadlem schodiště, na stolku v obýváku, na podlaze v kuchyni. Ocenil bych fotky všech tak, jak jsme je tam našli. A potřebujeme najít zbylý dvě kamery, nebo kolik jich bude. To samý platí pro přijímače – dva jsou v nabíječkách, dva na podlaze v kuchyni, takže chybí minimálně jeden.“ „Mmm,“ řekl Larry rozkošnicky. „Za-jí-ma-vé. Díkybohu za tebe, Dělovko. Ještě jedna garsonka s předávkovaným feťákem a nejspíš bych se unudil k smrti.“ „Vlastně mám pocit, že i s drogama by tu mohla bejt nějaká spojitost. Nemáme nic konkrétního, ale rád bych věděl, jestli v tom baráku jsou anebo byly nějaký drogy.“ „Bože můj, jenom ne zase drogy. Vezmeme vzorky odevšad, kde to bude vypadat slibně, ale budu štěstím bez sebe, když z toho nic nebude.“ „Potřebuju jejich mobily, potřebuju všechny papíry týkající se jejich financí, na který natrefíš, a v kuchyni je počítač, kterej se bude muset proklepnout. A prošel bys mi důkladně půdu? Nebyli jsme tam nahoře, ale jestli se v tom baráku dělo něco divnýho, souviselo to s půdou. Však uvidíš sám.“ „Čím dál tím líp,“ rozplýval se Larry blahem. „Divný věci přímo zbožňuju. Jdeme na to?“ „Támhle v tom policejním autě je sestra zraněný oběti,“ zastavil jsem ho. „Jdeme si s ní popovídat. Mohli byste vydržet ještě minutu, než ji odvedeme z dohledu? Nechci, aby tě viděla, jak jdeš s chlapama dovnitř. Mohla by začít jančit.“ „Takovej účinek na ženský skutečně mám. Bez problému; počkáme tady, než na nás kývnete. Příjemnou zábavu, pánové.“ Zamával nám svými návleky na rozloučenou. Jak jsme mířili ulicí zpátky k sestře, Richie hlesl pochmurně: „Uvnitř ho ta dobrá nálada přejde.“ „Až na to, že nepřejde, starej brachu,“ odpověděl jsem. „Nepřejde.“
