„Tady to je.“ Vzala z police nad barovou skříňkou svazek zažloutlých papírů a vrátila se k pohovce. Dala mi ten štůsek papíru do rukou. „Než přinesu čaj, můžete se na to zatím podívat.“ Do jejího domku jsem přišla napůl ze soucitu, napůl ze zvědavosti. Ale ve chvíli, kdy mi do rukou vtiskla omšelý rukopis, projelo mnou nevysvětlitelné mrazení. Podívala jsem se na něj a položila ho na klín. Harriet odkvačila do kuchyně a já zůstala sama s hromádkou papírů, které se opravdu zdály velice staré. Tak staré, že by mohly být… Ne, to je nesmysl. Nejspíš to napsala sama. Má jen bujnou fantazii, což je u Harriet spíš normální stav. Ale v tu chvíli se mi fantazie zdála lákavější víc než realita. Pohlédla jsem na řádky a začala číst.