Ze všeho nejdříve zahlédla nohy. Hubené dívčí nohy se škrábanci na kolenou vykukovaly z hustého keře v nepřirozeném úhlu. Obuté měla růžové sandály na vysokém podpatku. V silném světle policejního reflektoru se v trávě třpytilo deset na růžovo nalakovaných nehtů jako perliček. Martine sebrala síly a došla k policejnímu hrazení. Modrobílá páska vedla přes cestu a uzavírala ji směrem k řece. Tmavé postavy se pohybovaly v záři osvětlení jako herci na scéně. Za nimi ozařovaly nebe nad Villette ohňostroje v kaskádách a padajících hvězdicích v surrealistickém kontrastu k náladě na místě zločinu. Někdo z přítomných podal Martine a Julii návleky na boty a pláštěnky. Christian de Jonge v ochranném oblečení už je předešel. „Myslím, že jsem ještě neviděl nic otřesnějšího,“ ozval se těžce. „Pojďte se podívat.“