Učila jsem budoucí učitele a učitelky hudby a dělala jsem to ráda. Mladí lidé zaujatí pro hudbu mi připadali citlivější než jejich vrstevníci.Studium hudebního učitelství bylo pětileté. Během té doby jsem si k jednotlivým studentům vytvořila pevný citový vztah. Měl kladnou hodnotu, jestliže student oplýval pozitivními osobními vlastnostmi. Horliví studenti s pevnou vůlí prosadit se v životě a dosáhnout dobrých výsledků u mě vždy zabodovali. Ne vždy byl jejich hlavní devizou talent, ale především poctivá práce i snaha dosáhnout cíle. Občas jsem se setkala s velkými talenty, kteří i přes své mimořádné nadání od pánaboha neuspěli u postupových zkoušek. Bývali to lenoši, kterým se nechtělo denně věnovat svému nástroji dlouhé hodiny cvičení a usilovné práce. Potvrdilo se mi, že sebevětší nadání není nic platné bez usilovné práce a píle. Fascinovali mne pravdomluvní a poctiví žáci. Tyto dvě vlastnosti vyžadují nemálo odvahy a pevné vůle. Takové posluchače jsem obdivovala a měla je ráda. Jednou z těchto mému srdci blízkých osobností byla studentka, která až do svých dívčích let žila jako hrdinka Červené knihovny. Poté co se rozhodla pro samostatný život bez ochrany rodičů, nastal zvrat. Na paty se jí přilepila smůla, velká smůla, jež vyvrcholila neštěstím. Její příběh, který se řadě čtenářů může zdát ze začátku nevkusně přeslazený a v závěru melodramatický, vyprávím v této knížce. Pustila jsem se do psaní po dlouhých letech, kdy tato studentka všechna neštěstí srdnatě přestála, lidsky dozrála a vytvořila pro svou rodinu pěkný harmonický domov, plný lásky a vzájemné úcty. Máme se po celou tu doby navzájem rády a často spolu komunikujeme přes internet. Knížku o ní a jejím životě jsem napsala s jejím svolením. Změnila jsem jména téměř všech aktérů tohoto příběhu. Nejsem spisovatelka – tím ospravedlňuji nedostatky svého vyprávění. Začala jsem psát až v osmdesátce, abych zaznamenala a vypověděla důležité události svého života i života lidí mně blízkých. Dosud jsem napsala čtyři knihy.