Claire se prudce otočila a spatřila, že Eva nehybně stojí asi deset kroků od zápraží, zády k domu. Horký vítr jí škubal koženým pláštěm, který vydával pleskavý zvuk. Brandon stál naproti ní a jeho oči byly v bledém světle hvězd úplně bílé. „Kdo je tvá úžasná malá kamarádka?“ zeptal se. „Nech ji na pokoji.“ Evě se chvěl hlas. „Je to ještě dítě.“ „Všichni jsme děti,“ pokrčil rameny. „Nikdo se neptá, kolik bylo krávě, ze které ti udělali hamburger.“ Claire, teď už pořádně vyděšená, se soustředila, otočila se ke dveřím a konečně se jí podařilo zasunout klíč do zámku… …přesně v tu samou chvíli, kdy je Shane otevřel dokořán. „Eva!“ vyjekla, zatímco ji Shane odstrčil stranou, seskočil ze schodů a postavil se mezi Evu a Brandona. „Běž,“ řekl Michael. Claire ho předtím neslyšela, neviděla, že přišel, ale teď stál ve dveřích a gestem jí přikazoval jít dovnitř. Sotva překročila práh, popadl ji za ruku a strčil do ní tak, že se ocitla za jeho zády. Vykoukla, chtěla vidět, co se děje. Shane něco říkal, ale ona nedokázala zaslechnout co. Eva pomalu ustupovala, a když se zadní částí podpatku dotkla schodů zápraží, otočila se, rozběhla a vletěla dovnitř přímo do Michaelovy náruče. „Shane!“ vykřikl Michael. Brandon skočil po Shaneovi. Ten se sklonil, něco zařval a vší silou, veškerou svou váhou, upíra praštil. Brandon se zapotácel k plotu, ten se pod ním prolomil a upír se skutálel na ulici. Shane upadl na zem, vyskočil na nohy a rozběhl se ke dveřím. Bylo nemožné, aby se Brandon pohyboval tak rychle, ale vypadalo to, jako by upír vzlétl. V jednu chvíli ležel na ulici, pak se hned natáhl po Shaneových zádech… …a popadl ho za tričko, aby Shanea škubnutím zastavil na místě. Jenže Shane už stačil podat ruku Michaelovi a ten ho přitáhl k sobě. Tričko se roztrhlo, Shane zakopl a přepadl přes práh. Brandon se pokusil vejít za ním, ale odrazil se od nějaké neviditelné překážky a na okamžik Claire zahlédla jeho vysunující se, smrtelně nebezpečné ostré špičáky. Michael ani nemrkl. „Zkus to ještě jednou a já tě navštívím s kolíkem v ruce, až budeš spát,“ řekl. „Počítej s tím. A vyřiď to i svým přátelům.“ Zabouchl dveře. Eva roztřeseně a udýchaně sklouzla zády po zdi. I Claire se třásla, nedokázala se uklidnit. Shane byl brunátný a největší starosti mu nejspíš dělalo roztrhané tričko. Michael popadl Evu za ramena. „Jsi v pořádku?“ „Jo. Jo, on nikdy… teda, to bylo těsné!“ „Nedělej si z toho legraci. Claire?“ Mávla rukou, nedokázala ze sebe dostat jediné slovo. „Kde se tu, k čertu, vzal?“ zeptal se Shane. „Vyčmuchal Claire v kavárně,“ řekla Eva. „Nepodařilo se nám ho setřást. Promiň.“ „Sakra. To není dobré.“ „Já vím.“ Michael zamkl vstupní dveře. „Zkontrolujte zadní vchod. Shane, ujisti se, že jsme v bezpečí. Nahoře taky.“ „Jasně.“ Shane vešel dovnitř. „Sakra, tohle bylo moje poslední tričko Killers. Za to někdo zaplatí…“ „Promiň, Michaeli,“ zašeptala Eva. „Snažila jsem se, opravdu jsem se snažila…“ „Já vím. Dříve nebo později se to naší čtveřici muselo stát. Udělala jsi, co jsi mohla. Už se tím netrap.“ „Jsem ráda, že jste tu se Shanem byli.“ Michael začal něco říkat, ale vzápětí se odmlčel a zadíval se na Claire. Eva si toho nevšímala. Sundala si kabát, pověsila ho na věšák u dveří a vešla do obýváku. „Právě jsme byli napadeni,“ podařilo se konečně říct Claire. „Upírem.“ „Ano, viděl jsem,“ odvětil Michael. „Ne, ty to nechápeš. Byli jsme napadeni. Upírem. Víš přece, že je to něco neuvěřitelného, že?“ Michael si povzdechl. „Vážně? Ne nezbytně. Vyrůstal jsem tu stejně jako Eva a Shane. Už jsme si na to zvykli.“ „Vždyť je to šílené!“ „To rozhodně.“ Došlo jí, že v panice skoro zapomněla na další neuvěřitelnou věc, a už o tom chtěla začít mluvit, ale předtím se ještě ohlédla a zkontrolovala, jestli jsou Eva a Shane mimo doslech. „A co… však víš. Co ty?“ ukázala na něj prstem. „Já?“ pozvedl obočí. „Ach ano. Jasně. Pojď nahoru.“ Předpokládala, že ji zavede do tajného pokoje, který jí ukázal Shane, ale neudělal to. Vešli do jeho pokoje, toho velkého, rohového. Byl přibližně dvakrát větší než její, ale nenacházelo se v něm o moc víc nábytku. Uvnitř byl i krb – v tuhle roční dobu nepoužívaný – dvojice křesel a lampa na čtení. Michael se usadil do jednoho křesla a Claire si sedla do druhého. Připadala si maličká a scvrklá. Křeslo s opěradlem bylo skoro dvakrát větší než ona. „Tak dobře,“ řekl Michael, naklonil se dopředu a opřel si lokty o kolena. „Promluvme si o tom, co se stalo ráno.“ Ale už když to říkal, zdálo se, že neví, odkud začít. Hleděl do koberce a neklidně se vrtěl. „Umřel jsi,“ řekla Claire. „Zmizel jsi.“ Vypadal spokojeně, že řekla něco, na co může reagovat. „To není úplně přesné, ale… ano. Víceméně. Víš, že jsem kdysi byl muzikant?“ „Pořád jsi!“ „Muzikanti obvykle hrají i jinde než doma. Slyšela jsi Shanea u jídla. Vyptává se mě, proč už nevystupuju. Popravdě řečeno, nemůžu. Nemůžu vyjít ven z domu.“ Vzpomněla si, jak stál ve dveřích, tvář bílou jako křída, a díval se, jak se Shane postavil Brandonovi. Nebyla to opatrnost; chtěl být venku, chtěl bojovat společně s přítelem. Jenže nemohl. „Co se stalo?“ zeptala se tiše. Došlo jí, že to nebude obyčejný příběh. „Upír,“ řekl. „Obvykle se jen krmí, ale někdy dokážou člověka i zabít, pokud pijí jeho krev dost často. Někteří z nich to dělají rádi, ale ne všichni. Jenže… tenhle byl jiný. Přišel sem za mnou po jednom koncertu a snažil se… on se snažil…“ Cítila, jak jí začínají hořet tváře. „Ach. Ach bože.“ „Tohle ne,“ zavrtěl hlavou. „Ne úplně. Chtěl ze mě udělat upíra. Jenže to neuměl. Nejspíš mě, ehm, zabil. Ale nemohl mě změnit v někoho, jako byl on, a málem nás to zabilo oba. Když jsem se probral, byl už den, on zmizel a já jsem byl duch. Teprve když se setmělo, došlo mi, že zase můžu normálně existovat. Ale jenom v noci.“ Pomalu zavrtěl hlavou a promnul si ruce, jako by z nich chtěl smýt nějakou skvrnu. „Myslím, že mě tenhle dům udržuje při životě.“ „Tenhle dům?“ zopakovala. „Je starý. A v jistém smyslu má…“ pokrčil rameny. „Nějakou moc. Nevím přesně jakou. Když ho rodiče koupili, bydleli tu sotva dva měsíce a pak se přestěhovali do New Yorku. Něco je odtud odpuzovalo. Ale mně se tu líbilo. Měl jsem pocit, jako by mě ten dům měl rád. Jenže teď z něj nemůžu odejít. Zkoušel jsem to.“ „I ve dne? Když nejsi, však víš, tady?“ „Nemá to vliv,“ řekl. „Nemůžu projít žádnými dveřmi, oknem ani otvorem. Jsem tu jako v pasti.“ Připadalo jí, že se mu ulevilo, když jí mohl o všem říct. Pokud to neřekl Shaneovi a Evě, nejspíš se nesvěřil vůbec nikomu. Jako jeho důvěrnice se cítila divně, protože tohle nebylo žádné drobné tajemství. Napadený upírem, opuštěný, aby zemřel, proměněný v ducha, uvězněný v tomhle domě? Kolik to vlastně bylo dohromady tajemství? Něco ji napadlo. „Řekl jsi, že ten upír… on pil tvou krev?“ Michael přikývl. Nedíval se jí do očí. „A ty… jsi umřel?“ Znovu mlčenlivé přikývnutí. „Co se stalo s tvým… ehm… s tvým tělem?“ „V podstatě ho pořád používám.“ Ukázal rukou na sebe. Claire, neschopná se ovládnout, vztáhla ruku, aby se ho dotkla. Zdál se skutečný, teplý a živý. „Já nevím, jak to funguje, Claire. Opravdu nevím. A kromě toho mám pocit, že je to práce domu, a ne mého těla.“ Zhluboka se nadechla. „Piješ krev?“ Tentokrát zvedl pohled a údivem pootevřel ústa. „Ne. Samozřejmě že ne. Řekl jsem ti, že neuměl… neuměl ze mě udělat někoho, jako byl on sám.“ „Jsi si tím jistý?“ „Jím Shaneovo chilli s česnekem. Myslíš, že takhle se stravuje upír?“ Zamyšleně pokrčila rameny. „Do dnešního dne jsem si myslela, že vím, co je to upír – že to vždycky znamená pelerínu, rumunský přízvuk a tak dále. Co kříže? Kříže fungují?“ „Občas. Ale nedá se na ně spoléhat pořád. Starší upíry něco takového nezastaví.“ „A Brandona?“ Protože to byl on, kdo ji teď trápil nejvíc. Michaelovy rty se zkřivily pohrdáním. „Brandon je odpad. Mohla bys ho setřít houbičkou namočenou ve vodě z kohoutku, kdybys mu řekla, že je svěcená. Je nebezpečný, ale v porovnání s ostatními upíry se nachází na spodním konci potravinového řetězce. Starosti by sis měla dělat s těmi, kdo se nechlubí špičáky a nesnaží se tě unést na ulici. Samozřejmě nos křížek, ale schovávej ho pod oblečením. Budeš si ho muset vyrobit, pokud žádný nemáš, nikde v celém městě se nedá koupit. A jestli se ti podaří získat svěcenou vodu nebo hostii, měj je po ruce. Upíři ale uzavřeli všechny kostely ve městě už někdy před padesáti lety. Jen několik jich ještě funguje nelegálně. Dávej si ale pozor. Nevěř ničemu, co uslyšíš, a nikam, nikam nechoď sama.“ Delší monolog od Michaela nikdy neslyšela. Mluvil rychle a nervózně. On nemůže nic. Nemůže udělat nic, když překročíme práh tohoto domu. „Proč jsi nás nechal, abychom se sem nastěhovali?“ zeptala se. „Po… po tom, co tě potkalo?“ Usmál se. Ale nebyl to veselý úsměv. „Cítil jsem se osaměle,“ řekl. „A protože nemůžu vyjít ven, moc jiných možností mi nezbývá. Potřebuju někoho, kdo mi pomůže s nákupem a tak dále. No, a… když jsem duch, je pro mě docela těžké platit účty. Shane… Shane sháněl bydlení a nabídl se, že bude platit nájem. To pro mě bylo skvělé. A pak Eva… přátelili jsme se už na střední. Nemohl jsem dovolit, aby se potulovala kdovíkde, když ji rodiče vyhodili z domu.“ Claire si snažila vzpomenout, co jí Eva řekla. „Proč to udělali?“ „Když jí bylo osmnáct, nechtěla už využívat Ochranu od jejich Patrona. A kromě toho, když byla přibližně ve tvém věku, začala se oblékat jako gotička. Řekla, že ji nic z toho nezajímá a žádnému upírovi nepoleze do zadku.“ Michael bezradně rozpažil ruce. „V den osmnáctých narozenin ji vyhodili z domu. Museli, protože jinak by o Ochranu přišla celá rodina. Takže se snažila nějak protlouct sama. A podařilo se jí to, tady je v bezpečí a ani v kavárně jí nic nehrozí. Jenom si po zbytek času musí dávat pozor.“ Claire netušila, co by ještě mohla říct. Rozhlédla se po pokoji. Postel byla ustlaná. Ach, můj bože, to je jeho postel. Pokusila si představit, jak v ní Michael spí, ale nepodařilo se jí to. Přestože si dokázala představit spoustu jiných věcí, které by neměla, protože jí z nich bylo horko a začínala se červenat. „Claire,“ promluvil tiše. Podívala se na něj. „Brandon je příliš mladý, aby ve dne vycházel ven, takže do západu slunce jsi v bezpečí. Ale po setmění nikam nechoď. Ano?“ Přikývla. „A co se týče té druhé věci…“ „Nikomu to neřeknu,“ slíbila. „Neřeknu, Michaeli. Pokud nebudeš chtít.“ Dlouze si povzdechl. „Díky. Já vím, že to zní hloupě, ale… prostě ještě nechci, aby to věděli. Musím si promyslet, jak jim to říct.“ „To je na tobě,“ odpověděla Claire. „A Michaeli? Pokud začneš mít chuť, však víš, na to červené…?“ „Dozvíš se to jako první,“ řekl. Oči měl klidné a chladné. „A já předpokládám, že pak uděláš cokoli, abys mě zadržela.“ Zachvěla se a odpověděla, že ano, dobrá, pokud to bude nutné, probodne ho kůlem. Ale nemyslela to vážně. Nebo alespoň doufala, že to nemyslela vážně.