Maritain ve svých Sedmi lekcích neprobírá všechna témata klasické metafyziky. Jde o noetické základy metafyziky a o to, co bezprostředně vyplývá z povahy jsoucna, totiž o první ontologické principy. Je to spíše úvod do metafyziky. Autor rovněž nepostupuje strohým způsobem tradičních metafyzických pojednání, v jeho výkladu je patrná snaha o uvolněné podání obtížných problémů, jak je to obvyklé při ústním přednesu. Maritain také záměrně překládá starou teorii do terminologie, která je bližší současnému cítění a současnému spekulativně praktickému zájmu. Jeho jazyk je leckdy obrazný a smyslově názorný, ale výklad nikdy neopouští jasné a zřetelné kontury skutečnosti. Ten, kdo nevyžaduje výhradně strohý myšlenkový postup, obvyklý například v analytické filosofii, může vidět, že Maritainův výklad leckdy umožňuje hlubší pochopení problémů, a v pozadí Maritainova textu může pocítit hluboký vhled do skutečnosti a spolu s autorem radostně a svobodně pronikat do tajemství bytí. (Z doslovu Karla Šprunka.)
JACQUES MARITAIN (18. 11. 1882 Paříž – 28. 4. 1973 Toulouse), francouzský filosof. Vyrostl v prostředí liberálního protestantismu. Studoval na Sorbonně, kde ho zaujala scientistická a fenomenologická filosofie jeho učitelů. Cestu k metafyzické pravdě mu jako první otevřel Henri Bergson. V roce 1904 se oženil s Raïssou Umansovovou, židovkou ruského původu, a spolu s ní přijal roku 1906 křest; kmotrem jim byl Léon Bloy. Konverze ho postavila před otázku, zda katolické myšlení nabízí schůdnou alternativu k liberálně protestantskému scientismu moderny. Katolicismus přijal v době, kdy probíhal proces obnovy myšlení svatého Tomáše Akvinského, zahájený encyklikou Lva XIII. Aeterni Patris (1879), a v čase začátků katolického sociální učení, formulovaného v encyklice Rerum Novarum (1891). Svatý Tomáš byl doporučen v úsilí vyrovnat se s intelektuálními nedostatky moderny a se sociálními výzvami evropského konfliktu mezi kapitálem a prací. V letech 1906 až 1940 se Maritain pokoušel realizovat tento program ve Francii. Stal se přední postavou v kulturním dění Evropy, jeho život byl vzorem intelektuálního života žitého věřícím křesťanem. Roku 1940 se rozhodl uniknout před rostoucí nacistickou hrozbou do Spojených států, zvláště kvůli židovskému původu manželky Raïssy. Mj. přednášel na Committee on Social Thought v Chicagu. Po válce (1945–1948) působil jako velvyslanec Francie ve Vatikáně, kde navázal blízké přátelství s budoucím papežem Pavlem VI., jenž už dříve přeložil dvě jeho knihy do italštiny. Zvláště významná je Maritainova práce na Deklaraci lidských práv (1948). V roce 1948 přijal učitelské místo v Princetonu, které zastával po dvanáct let. V tomto období vydal i dílo Člověk a stát (1951, česky Praha, Triáda 2007). Roku 1960 se Maritainovi vrátili do Francie, kde Raïssa brzy nato zemřela. V roce 1962 svolal Jan XIII. Druhý vatikánský koncil a krátce poté (1963) byl zvolen papež Pavel VI. Koncil trval do roku 1965 a téhož roku Pavel VI. poctil francouzského filosofa tím, že ho citoval v poselství intelektuálům. Záhy po ukončení koncilu však Maritain kriticky reagoval na pokoncilní vývoj v knize Paysan de la Garonne (Sedlák na Garonně; 1966). Roku 1970 vstoupil Maritain do noviciátu u malých bratří Charlese Foucaulta v Toulouse, kde také zemřel.
