Jak jsem v devětačtyřicátém utekl hledat svobodu do Sovětského svazu, ve zdraví

Čítaná

V rozporu s tím, co se o Češích obvykle traduje – že jsou praktičtí, obezřetní a spíše přízemní –, zde existuje kupodivu značný počet romantiků: dobrodruhů, cestovatelů a následovatelů velkých ideálů.
Potvrzuje to i neuvěřitelný příběh Josefa Bureše, muže, který jako osmnáctiletý překročil bez dokladů, ukryt v konstrukci nákladního vlaku, ilegálně hranici mezi Československem a Sovětským svazem. „Žil jsem v ideálech a věřil jsem, že je to stát nejspravedlivější pro prostého člověka. Ale poznal jsem úplně něco jiného. Uvěznili mě, obvinili ze špionáže a odsoudili. Žil jsem v hrůzných podmínkách v sovětském vězení a potom ve vyhnanectví na Sibiři. Napsal jsem o tom příběh a chtěl bych ho vydat...“ napsal v průvodním dopise k rukopisu své knížky.
Rok prožil v nejtvrdších podmínkách sovětských věznic, poté dva roky vyhnanství „v kruté, ale přitom překrásné Sibiři“. Po amnestii, jež následovala po Stalinově smrti, strávil jako propuštěný vězeň další dva roky neustálým stěhováním, marným hledáním obživy a tahanicemi se všemocnou sovětskou byrokracií poznamenanými strachem, aby se nemusel stát sovětským občanem a aby se mohl se svou ženou, kterou si našel na Sibiři, a dcerkou vrátit zpět do Československa.
Burešovy vzpomínky přitom nejsou drsnou a chmurnou zprávou o podmínkách v sovětských věznicích a táborech. Autor je (ostatně dodnes) nabitý pozitivním životním elánem. Se stejným optimismem, s nímž vylíčil svůj dobrodružný přechod hranice a uvěznění, zaznamenává těžké osudy mnohdy až bědných lidí, jež na své pouti poválečným Sovětským svazem poznal. Sibiřský tábor v jeho podání připomíná pionýrský život kanadských lovců. Osobitý půvab textu dodává především Burešův jazyk a styl: zvláštní směsice češtiny a jen částečně zvládnuté ruštiny obdařuje vyprávění atmosférou prostoty a neochvějné upřímnosti.