Víceúčelový letoun Harrier a jeho druhá generace Harrier II vznikly jako reakce na obavy západních zemí z možné likvidace letištní infrastruktury letectvy zemí Varšavské smlouvy. I méně přesné útoky by totiž bývaly mohly znemožnit nasazení konvenčních letounů, přičemž tato hrozba přetrvává až do dnešních dní. Schopnost krátkého spíše než kolmého vzletu a kolmého přistání měly umožnit nasazení tohoto druhu techniky prakticky kdekoliv. Vznik letounu kategorie S/VTOL (Short/Vertial Take Off and Landing) byl ve Velké Británii možný jen díky vzniku ve své době revoluční pohonné jednotky – turbodmychadlového motoru Pegasus. Ten přišel s konceptem odběru stlačeného vzduchu z kompresoru a díky dvěma tryskám tohoto „studeného“ vzduchu a dvěma tryskám směřujícím horké výfukové spaliny umožnil jako první zvládnout vývoj podobného prostředku. I to je mimo jiné důvodem, proč byl Harrier úspěšný, zatímco sovětské letouny Jak-38/38M čekala jen omezená služba. Dodatečné zdvihové motory sovětského modelu se totiž ukázaly jako rozměrově objemné, těžké a náročné na spotřebu paliva, a tak výkony Jak-38 značně zaostávaly za koncepčně o dekádu starším Harrierem. Letouny Harrier proto patří mezi nejvyspělejší prostředky vzniklé plně v režii britského leteckého průmyslu. Všechny následující letouny již byly víceméně kooperačními mezinárodními programy, kde byla Velká Británie jen jedním z technologických partnerů. Jde proto spolu s letounem BAE Hawk o určitý symbol britského leteckého průmyslu. I přes úspěšné zvládnutí konceptu kolmého vzletu a přistání se modely Harrier dočkaly služby jen u omezeného množství uživatelů a jejich hlavními provozovateli byly ozbrojené složky Velké Británie a Spojených států amerických. Dominantním se velmi záhy stalo nasazení u námořnictva a námořní pěchoty, které násobně převýšilo to u vzdušných sil kdy jediným konvenčním letectvem provozujícím letouny bylo to britské. Všichni ostatní uživatelé, ať již šlo o Indii, Itálii, Španělsko, Thajsko či Spojené státy, totiž letouny provozovali u námořního letectva nebo námořní pěchoty. Je proto s určitým podivem, že pro původní nasazení s cílem zajistit si operační schopnosti i při likvidaci letišť se rozhodla jen Velká Británie, jakkoliv původně o letoun projevovalo zájem několik dalších zemí. Důvodem této skutečnosti byla jak omezená letová obálka stroje, která nepočítala s vysoce nadzvukovými lety, tak i horší parametry v porovnání s víceúčelovými typy. Bez odezvy nezůstal ani fakt, že šlo o britský, a nikoliv celoevropský produkt, který tak soupeřil o stejný trh jako mezinárodní letouny kategorie Eurofighter. Dalším důvodem menšího rozšíření byla pořizovací a provozní cena, které výrazně překonávaly náklady konvenčních víceúčelových strojů dané doby. I přesto ale letouny Harrier a Harrier II jasně ukázaly, nakolik je koncept S/VTOL letounu efektivní. A o tom, že podobný prostředek je nezbytným, svědčí vývoj verze letounu F-35B stejné kategorie, který je přímým nástupcem Harrierů ve všech rolích u několika jeho uživatelů. Dnes se blíží vyřazení ze služby u posledního velkého uživatele, americké námořní pěchoty, a poslední letouny bude možné po plánovaném stažení ze služby v Itálii v provozu vidět ve Španělsku. Britská legenda proto postupně mizí z provozu.
