Kniha představuje Aristotelovo pojetí člověka s důrazem na jeho biologický rámec. Jejím východiskem je Aristotelovo vysvětlení způsobu, jímž anatomie a fyziologie podmiňují způsob života každé živé bytosti. Zvláštnost člověka spočívá v tom, že pouze lidská bytost není předurčena k určitému počtu vymezených úkonů, ale vybavena tělem, které umožňuje téměř neomezený počet činností včetně těch, které se promítají do složitého politického života. Orientace v této mnohosti je možná díky myšlení, které však samo závisí na tělesné stavbě: specifická teplota krve, na ni vázaná činnost srdce a z obojího vyrůstající lidská postava jsou podle Aristotela podmínkami našeho myšlení a zvažování různých budoucích situací. Kromě podrobného výkladu, jenž vede od fyziologie přes vnímání a představování až k rozumu, jemuž má tělesná stavba sloužit, nabízí kniha též srovnání s chápáním lidské přirozenosti u starších myslitelů včetně Platóna. Cílem je ukázat, proč právě u Aristotela přestává být člověk „malým světem“ a stává se jedinečnou bytostí, současně zakotvenou v živočišné říši a přerůstající její přirozené meze.