„Vážení posluchači, málokterá kulturní instituce u nás se může pochlubit tak dlouhou historií jako Český rozhlas. Jeho počátky byly spjaty s celosvětovým technologickým rozpukem, ale naštěstí nejen s ním! Kdepak by byl rozhlas, nebýt osobností toužících po využití vyspělosti inženýrů ovládnuvších vysílání akustických signálů na dálku bez drátů ve prospěch té části národa, která si říká posluchači.
Teprve tato touha vyústila v postupné osvojování dovednosti proměňovat radiofonii v rozhlasový program. Mohlo totiž klidně zůstat jen u meteorologických zpráv pro leteckou službu nebo u radiofonického šíření vojenských depeší. Kdosi však viděl (či snad slyšel?) mnohem dál. Otcové zakladatelé postavili svou existenci (doslova, vždyť šlo zprvu o podnikatelský záměr) na víře, že vzdělanější lidé budou kulturnější, mírumilovnější, ušlechtilejší. Nevzdali se ani když se ukázalo, že to tak jednoduché nebude a dál věřili, že do zvuku lze zakódovat obraz, emoci, prožitek, umělecký dojem. V tom se nemýlili, ačkoli se ukázalo, že stejně jako rozhlas vytvářet, je umění mu i naslouchat a není to dáno každému. Podobně jako si každý nenajde svůj vlastní niterný zážitek v hudbě, v dramatu či na malířském plátně.
Stošedesát minut je nepatrným zlomkem toho, co dokázali svým abonentům nabídnout pracovníci a tvůrci rozhlasu v období tzv. první republiky. Vlastně tu ani není zachyceno celé její dvacetiletí, neboť teprve na přelomu 20. a 30. let začaly vznikat původní rozhlasové snímky. Vzhledem k tomu, že garantovaná životnost zvukových fólií byla asi pět let, musíme považovat jejich stálost a možnost reprodukce v současnosti za pozoruhodný úkaz. Stejně jako v rovině programové obsažnost, určitá noblesa a další půvaby tehdejší společnosti, jejímž byl rozhlas přirozeným obrazem.
Nehledejte proto mezi zde uvedenými nahrávkami ucelený obraz doby či dokonce odborně provedenou zvukovou kroniku, v níž jsou zastoupeny všechny obory, osobnosti, témata a jevy dané éry. Nechte na sebe prostě jen zapůsobit zvuk, z něj plynoucí atmosféru a dojem. Podobně jako to činíme při sledování černobílých „pamětnických“ filmů. Nechtěli jsme nic víc, ale také nic míň.“
Tomáš Černý