Publikace přináší historii uherskobrodských sympozií, která se stala jedním z útočišť ne-li přímo svobodného bádání, tedy alespoň svobodného promýšlení význačných témat české historiografie v období posrpnové normalizace. Analýza okolností jejich vzniku a formování se zaměřuje především na vztah české historiografie a mocenské strategie její kontroly v letech 1948 - 1989. V první části této publikace se autoři věnují formování hlavních center a publikačních platforem komeniologického bádání v Československu v letech 1945 - 1989. Statě Doubravky Olšákové a Vladimíra Urbánka mapují vývoj české komeniologie v centru (Praze) i na periferii (Uherském Brodě), kde byl dohled oficiální moci, resp. oficiální historiografie, značně oslaben. Druhá část je věnována komparativnímu pohledu na způsob bádání o raném novověku ve středoevropském kontextu. Ze zahraničních autorů se zde nad postavením raně novověké historiografie zamýšlí Maciej Górny či Stanislaw Roszak, z českých pak Marie Koldinská. Poslední část přináší redigované rozhovory s organizátory i účastníky komeniologických sympozií v Uherském Brodě. Mezi ně patřili nejen komeniologové (Jiří Beneš, Martin Steiner, Marie Kyralová, Markéta Klosová, Marta Bečková, Vojtěch Balík), ale také filozofové (Jaroslava Pešková, Stanislav Sousedík) či historici. Stejně tak obsahuje tento svazek rozhovory k dějinám mimopražského komeniologického bádání, které jsou reflektovány především v rozhovorech se Svatoplukem Bimkou, Dagmar Hanelovou, Františkem Hýblem, Josefem Hapákem či Danou Večeřovou.
