Dva autoři – lingvistka a literární vědec – se ve svých individuálních i společných studiích zaměřují na široce chápanou dialogičnost jako základ výstavby různých typů textů a snaží se uplatňovat dialogismus jako analytickou metodu.

Ve čtyřech oddílech knihy věnují pozornost:
1) dialogům korespondenčním (dopisům významných osobností české kultury, jako jsou M. Aleš, J. Neruda, K. Čapek, J. Voskovec a J. Werich, J. Kolář, ale i dopisům současných mladých lidí a korespondenci elektronické);
2) dialogům dramatickým (především v současných českých hrách: dvě hry cimrmanovské, Havlovo Odcházení aj.);
3) dialogům intersémiotickým (mezi výtvarníky a slovesnými umělci: ať už vznikaly ilustrace, koláže, fotografie, komiksy atd. jako reakce na verbální texty, nebo naopak texty byly inspirovány díly výtvarnými);
4) textům (nejen uměleckým), které se vyznačují oscilací mezi dialogem a monologem: Dykova Milá sedmi loupežníků, Kunderovy Monology či kázání Tomáše Halíka…