Už od raného dětství mě fascinovali obrázky lodí a to jak plachetnic tak i daleko modernějších bitevních lodí přelomu devatenáctého a dvacátého století. Vždy to však byl vztah řekněme „platonický“. Rád jsem si o lodích přečetl dobrou knihu, ale to bylo vše, tím můj zájem končil. A to především proto, že mě v rámci vojenské historie vždy nejvíce zajímali osudy Čechů a Slováků. A jak všichni víme, my bohužel žádné moře nemáme. Snad i proto mě dlouhou dobu nejvíce zajímali osudy našich letců. Vždyť ne nadarmo se za první republiky razilo heslo „Vzduch je naše moře“. A pak jsem dostal do ruky knihy pana Nováka a pana Jelínka. Přiznám se, že jsem je poprvé přečetl, jak se říká jedním dechem. Sice jsem už dříve cosi zaslechl o rakousko-uherském námořnictvu především ve spojitosti se vzpourou v Boce Kotorské, ale nikdy mě vůbec nenapadlo, jak vysoký byl podíl našich námořníků v c. a k. maríně. A nejen to.
Naprosto konsternován jsem byl tím, že mezi Čechy bylo i několik velitelů ponorek. To mě přijde u národa ryze suchozemského jako opravdová rarita. Od té chvíle jsem se začal pídit po všech možných informacích o námořnictvu starého mocnářství. Při tom jsem objevil i staré pohlednice s vyobrazením lodí a ty mě doslova uchvátili. Z těch obrázků a fotografií, mnohdy starších více než sto let, na mne pokaždé když je vezmu do rukou dýchá atmosféra té doby. Doby kdy svět vykročil s velkou nadějí do nového století aniž by tušil, že se žene do pekla Velké války. Doby, kdy mohutné pancéřníky byli pány oceánů. Doby, kdy se svět zdál být ještě normální.
