„Žádná událost americké historie nebyla tak nepochopena jako válka ve Vietnamu. Chybně se o ní informovalo tehdy a chybně na ni nahlížíme i dnes. Zřídkakdy se tak mnoho lidí mýlilo v takovém množství. Důsledky jejich nepochopení nebyly nikdy tak tragické.“
Richard M. Nixon, prezident USA (1969–1974)
Z úvodu titulu, který napsal autor:
Dovolím si tento text začít krátkou vzpomínkou, která odhaluje moje motivy pro sepsání knihy. Vietnamská válka se všemi svými aspekty mne fascinovala už od dětství. Vzpomínám si, že v počátcích mého „bádání“ jsem sháněl prakticky jakoukoli literaturu, která se o tomto konfliktu – byť jen okrajově – zmiňovala. Nepočítám-li publikace, jejichž vydání datujeme před rokem 1989 a které byly nutně poplatné tehdejšímu režimu, informací o vietnamské válce bylo poskrovnu. Častokrát jsem se sám sebe musel ptát, proč se zajímám právě o Vietnam. Uspokojivou odpověď jsem ale nikdy nenašel. Má nejzazší vzpomínka, která by mohla můj zájem objasnit, se váže do doby, kdy mi bylo 13 let. Tehdy jsem na základní škole poslouchal výklad hodiny zeměpisu o regionu východní Asie. Zde jsem se poprvé dozvěděl, že Vietnam býval rozdělen do dvou celků, že komunistickému Severu se podařilo porazit pro-americký Jih a že rozhodující bitva, kterou Američané prohráli, se odehrála v roce 1968. Američané a prohráli válku? Proti komunistům? Více jsem se tehdy nedozvěděl, a proto studium příčin tohoto nezdaru USA už zůstalo na mně.
Porážka USA ve Vietnamu obvykle upoutává pozornost, protože malá, nerozvinutá země, a nota bene země s několikanásobně menší populací, porazila světovou supervelmoc disponující tou nejlepší vojenskou technikou na světě. A to byl jeden z důvodů, který zaujal i mne. Sám jsem vyrůstal v době, která úvahám o porážce USA dávala minimální prostor. Když mi bylo deset let, zrovna se rozpadalo bipolární uspořádání světa, což byla změna vyvolávající velká očekávání, srovnatelná snad jen s těmi, která se objevila po první či druhé světové válce. Stačí si přečíst několik publikací od Francise Fukuyami, jednoho z nejčtenějších autorů své doby, aby člověk pochopil tehdejší atmosféru plnou optimismu a nadějí. Nebylo snadné nepodlehnout iluzi, že svět dospěl do fáze jakéhosi definitiva, kde „americké“, resp. „západní“ hodnoty vítězí na plné čáře. Ujišťovali nás v tom i američtí státníci hovořící o budování „nového světového řádu“ či definující USA jako „nepostradatelnou zemi“.
Pamatuji si na vysílání televize CNN z počátku roku 1991 a na záběry nočního bombardování Iráku. Vše proběhlo rychle a – ve srovnání s jinými konflikty – jen s relativně nízkými ztrátami na lidských životech. Nedlouho poté jsem... 
