Slovo důchodkyně automaticky vyvolává představu babky v šátku, tmavých šatech a polobotkách prošlápnutých nejméně dvěma generacemi, která na hřbitovní lavičce při nostalgických vzpomínkách přivyká prostředí. Současnost je ale jiná. Dnešní ženy-důchodkyně, zbavené pout stereotypního zaměstnání, nikdy nekončícího zajišťování chodu domácnosti, nevděčné výchovy dětí a manžela, který si pod tlakem zbytku mízy našel (bohudík) mladší, začínají konečně žít. Mají čas na sebe i na své záliby, mají šarm i eleganci, a především díky životním zkušenostem schopnost vnímat svět kolem sebe s humorným nadhledem…“ Autorka živě přibližuje současnou ženu po šedesátce, která je však babičce na plný úvazek značně vzdálena. Její úsměvné a s lehce provokujícím sarkasmem podané příhody věrohodně potvrzují, že není podstatný věk, ale přístup k životu.