Hlavním tématem knihy Vojvodovo: identity, tradice a výzkum je Vojvodovo, česká obec v severozápadním Bulharsku, založená roku 1900 asi dvaceti evangelickými rodinami z české vsi Svatá Helena v (dnes rumunské části) Banátu, které Svatou Helenu opustily z důvodu náboženských rozporů a nedostatku půdy. I přes několik válečných konfliktů, jichž se Bulharsko v prvních dekádách dvacátého století účastnilo, Vojvodovo hospodářsky prosperovalo a počet obyvatel utěšeně vzrůstal. Hospodářská prosperita, založená takřka výhradně na zemědělství, však po určité době narazila na nedostatek půdy, a tak v roce 1928 obec opustila část obyvatel, která přesídlila do Argentiny. K novému přelidnění obce došlo ještě jednou v letech 1934/1935, kdy část Vojvodovčanů odešla do turecké vsi Belinci v severovýchodním Bulharsku. Historie českého osídlení Vojvodova, stejně jako Belinců, pak v zásadě končí v letech 1949–1950, kdy naprostá většina jejich českých obyvatel, v počtu zhruba 700 osob (200 rodin), tyto vsi v rámci poválečných a na základě mezistátních dohod realizovaných migračních procesů opustila a přesídlila do ČSR, kde se usadila v několika obcích v regionu jižní Moravy. Po celou dobu své existence bylo Vojvodovo proslulé náboženskou horlivostí svých obyvatel, stejně jako příkladností jejich hospodářských postupů a správy obecních záležitostí, jichž si cenilo jak místní bulharské obyvatelstvo, tak i bulharská státní správa, která Vojvodovo ústy svého ministra prohlásila za obec vzorovou. Toto renomé si Vojvodovo v bulharském regionálním kontextu, jakož i v souvislostech bulharského akademického diskursu, udrželo až dodnes.