Neúplné nebo smíšené rodiny, obvykle vnímané jako problém, průvodní jev zásadních sociálních proměn či dokonce krize společnosti 20. a 21. století, nejsou v dějinách evropského obyvatelstva ničím novým. Vysoká úmrtnost lidí v produktivním věku a nové sňatky vdovců a vdov měly v minulých staletích podobný efekt jako dnešní rozvodovost. Předčasný rozpad rodiny, jakkoli mohl být pro své aktéry bolestný, byl na konci 18. a v první polovině 19. století naprosto obvyklou životní zkušeností. Nezletilé děti velmi často žily pouze s jedním z rodičů, mnohdy sdílely domácnost s macechou nebo otčímem a někdy i s nevlastními sourozenci.
Obraz sirotka byl v evropské mentalitě pevně zakotven jako prototyp hodného chudého, který zasluhuje veškerou péči a podporu. Dítě bez rodiny vždy přitahovalo pozornost a jeho situace vyvolávala emoce. Společenský diskurs pracoval i se stereotypem chudé vdovy, který způsoboval, že ovdovělé ženy vždy požívaly více výhod a budily více zájmu než osamělí vdovci. Vysoký morální status a hodnoty, jež se vdovám a sirotkům přisuzovaly v souladu s pojetím křesťanských ctností, ale kontrastovaly s běžnou životní realitou. Ovdovění a osiření jsou fenomény, které zásadně ovlivňovaly životy jednotlivců a podobu rodinných struktur v minulosti.
