V meziválečném období v Evropě ztroskotalo úsilí mnoha států, včetně států nástupnických, vydat se cestou republikánského zřízení a demokracie. Do jejich čela se po převratech dostali diktátoři různého ražení. Takový dějinný vývoj přímo vybízí k synchronní a symetrické komparaci, která také představuje prioritní záměr této publikace. Uvedený problém obsahuje bezpochyby i aktuální dimenzi v hledání odpovědi na otázku, proč státy založené na demokratických principech nedokázaly tomuto vývoji účinně vzdorovat? Jaké nezbytné předpoklady mají být tedy splněny, aby se zdařilo úsilí učinit životaschopným demokratický režim v zaostalých, strukturálně neúplných zemích bez hlubší demokratické tradice a bez dostatečně rozvinuté politické kultury? Jakým způsobem má probíhat transfer ideálů a myšlenek a jejich realizace? Vývoj ve zvolených státech – Maďarsku, Polsku, Litvě, Estonsku a v Lotyšsku vykazoval mnoho divergencí a afinit. Ve všech případech se jednalo o autoritativní režimy nesnadno typologicky zařaditelné, přičemž především v Maďarsku je nutno na rozdíl od zbývajících států podtrhnout výraznou historickou kontinuitu.