La baroque, nepravidelná perla. Skutečně příznačné označení pro umělecké období, kterému dala jméno. Symbol nadpozemské krásy, zázrak barev a umění architektů, kterým se dokonalostí podařilo oslovit chudáky i krále. Věřící se už nemuseli krčit v románských bazilikách, obávat se budoucnosti v mystickém temnu gotických katedrál nebo se hledat v obtížně čitelné renesanci.

O tom všem je barokní Praha. Její návštěvníci se vzácně shodují, že s příchodem do města mají pocit vzácného porozumění. Jakoby naráz se stali jeho součástí. Zatímco jiná města skrývají svoji tvář v mlze a mlčení, město nad Vltavou září jedinečnou krásou, kterou sem přineslo několik generací stavitelů, původem z nevelké oblasti na severu Itálie. Stačilo jim jen několik desetiletí, aby v 17. století stvořili jedinečný architektonický sloh, který je v mnohém srovnatelný s nejvelkolepějšími stavbami Říma.

Barokní duše Prahy se zrodila z tragických rozporů třicetileté války, ovšem zdaleka není tak náboženská, jak zněla původní objednávka církevních řádů a zahraniční šlechty. Z osudového konfliktu se zrodilo umění, stále častěji obdivované a uznávané jako jedinečný fenomén: české baroko.