Dlouhá cesta dolů
1 / 2
MAUREEN
Nemůže to být hygienické, bydlet v bytě bez místností. Dokonce i lidé, kteří žijí v garsonkách, obvykle mají možnost používat normální koupelnu, s dveřmi, stěnami a oknem. Tenhle byt, byt, ve kterém se konala oslava, neměl ani to. Bylo tam cosi jako záchod na nádraží až na to, že chyběl oddělený záchodek pro pány. Stála tam jen zeď, která oddělovala vanu a toaletu od zbytku místnosti, takže i když jsem si potřebovala odskočit, nemohla jsem; každý by tu zeď mohl obejít a podívat se, co dělám. A už vůbec nemusím připomínat, jak to celé bylo nezdravé. Matka říkávala, že zápach není nic jiného než plyn plný bakterií; ať v tom bytě bydlel kdokoli, musel mít bakterie všude. Ne že by si na ten záchod bylo možné zajít. Když jsem jej šla hledat, někdo u něj klečel na podlaze a očichával víko. Nemám ponětí, co člověka vede k očichávání záchodového víka (zatímco ho někdo další sleduje! Jen si to představte!). Ale předpokládám, že lidé jsou zvrácení těmi nejrozličnějšími způsoby. Něco takového jsem očekávala, když jsem přišla na ten večírek, uslyšela rámus a viděla, jaký druh lidí se tam vyskytuje; pokud by se mě někdo zeptal, co si myslím, že tihle lidé budou dělat na záchodě, asi bych odpověděla, že budou čichat k víku. Když jsem se vrátila, Jess tam stála v slzách a ostatní účastníci oslavy kolem nás udělali trochu místa. Jakýsi chlapec řekl, že tam Chas byl a zase odešel a že odešel s někým, koho na večírku potkal, s nějakým děvčetem. Jess chtěla, abychom se všichni vypravili k té dívce domů, a JJ se ji snažil přesvědčit, že to není dobrý nápad. „Nic se neděje,“ vysvětlovala Jess. „Znám ji. Pravděpodobně to bude nějaký nedorozumění. Asi prostě o mně a o Chasovi nevěděla.“ „Co když to věděla?“ zeptal se JJ. „No,“ začala Jess, „v tom případě bych to asi nemohla nechat jen tak.“ „Jak to myslíš?“ „Nezabila bych ji. Tak pitomá nejsem. Ale asi bych jí musela ublížit. Třeba ji trochu pořezat.“ Když Frank zrušil naše zasnoubení, nepředpokládala jsem, že se přes to vůbec někdy přenesu. Bylo mi ho líto skoro stejně jako sebe, protože jsem mu ani v nejmenším neusnadňovala život. Seděli jsme v Ambler Arms, i když dneska se to tam jmenuje jinak, v rohu u hracího automatu, a barman přišel k našemu stolu a poprosil Franka, aby mě odvedl domů, protože lidé neměli na hraní ani pomyšlení, dokud jsem tam kvílela a ronila slzy, a podnik z toho automatu míval za klidných večerů docela slušné peníze. Málem jsem si tehdy sáhla na život – rozhodně jsem o tom uvažovala. Ale myslela jsem, že to nějak zvládnu, že by zase mohlo být lépe. Kolik starostí bych si ušetřila, kdybych to udělala! Zabila bych nás oba, sebe i Mattyho, ovšem to jsem tehdy samozřejmě netušila. Jessiných hloupostí o tom, že někoho pořeže, jsem si nevšímala. Když jsme se s Frankem rozešli, taky jsem napovídala spoustu nesmyslů; říkala jsem lidem, že se Frank musel odstěhovat, že je duševně nemocný, že se opíjel a bil mě. Nic z toho nebyla pravda. Frank byl příjemný člověk, jehož jediný zločin spočíval v tom, že mě neměl dost rád, a protože to vlastně žádný zločin nebyl, musela jsem si vymyslet nějaké závažnější. „Byli jste zasnoubení?“ zeptala jsem se Jess a okamžitě jsem toho zalitovala. „Zasnoubení?“ podivila se Jess. „Zasnoubení? Co to má kurva bejt? Pýcha a předsudek? ‚Ach, slaďounkej pane Darcy, smím vám odpřísáhnout svou věrnost?‘ ‚Ach ano, nafoukaná slečno Dutohlavová, zajisté budu okouzlen.‘ “ Poslední větu pronesla pištivým hlasem, ale to vám nejspíš došlo. „Lidé se pořád zasnubují,“ připomněl Martin. „Není to tak hloupá otázka.“ „Který lidi se zasnubujou?“ „Třeba já,“ řekla jsem. Řekl jsem to však tiše, protože jsem z Jess měla obavy, a tak jsem jí to musela zopakovat. „Vy jste se zasnoubila? Vážně? OK, ale zasnubujou se nějaký dnešní lidi? Nepočítám předpotopní individua v botách a plášti do deště a tak podobně.“ Chtěla jsem se jí zeptat, co jiného bychom měli nosit místo bot, ale už jsem věděla svoje. „A s kým jste se vlastně zasnoubila, do prdele?“ Tohle jsem nechtěla. Nepřipadalo mi spravedlivé, že se stane něco podobného, když se někomu snažíte pomoci. „Rozdávali jste si to? Vsadím se, že jo. Jak se mu to líbilo? Zezadu, co? Aby se na vás nemusel dívat…“ A pak ji Martin popadl a vytáhl na ulici.