Teď neplač
1 / 2
„Joan!“ zavolala, když se vracela do haly, a dala se chodbou vedoucí ke kuchyni. Hlasy hovořily dál, jako by vůbec nepromluvila. Zaslechla úryvky – „pokud se ten zdravotní projekt uskuteční…“, „to je pěkně přihlouplý názor“. Zajímalo by ji, co se tam děje. Proč by se někdo – a zvlášť Joan – bavil v tuhle chvíli právě o tomhle. „Budu vás muset přerušit, vážená,“ ozval se náhle mužský hlas. „Nevíte, co mluvíte, a já mám chuť si poslechnout nějakou muziku. Co třeba věčnou klasiku od Nirvany?“ Bylo to rádio. „Prokristapána,“ zamumlala Bonnie. Ztrácela zbytečně čas diskrétním pokašláváním jen proto, aby nějaký nevychovaný moderátor mohl v klidu chrlit urážky na nešťastnou posluchačku! Kdo je tady cvok? pomyslela si, když ztratila trpělivost, a přes náhlý nápor zvuků, které vyluzovala Nirvana, zvýšila hlas. „Joan!“ zakřičela a vstoupila do žluto-bílé kuchyně, kde spatřila Joan u dlouhého sosnového stolu. Velké černé oči měla zakalené od pití, ústa lehce pootevřená, jako by chtěla něco vyslovit. Až na to, že nepromluvila. A nehýbala se. Dokonce ani když k ní Bonnie přistoupila a mávla jí před obličejem, dokonce ani když natáhla ruku, aby jí zatřásla ramenem. „Joan, co proboha…“ Nebyla si jistá, kdy přesně jí došlo, že je Joan mrtvá.