Advent: po půstu hodokvas. Spíže jsou plné rozinek, mandlí, muškátových oříšků i květu, hřebíčku, lékořice, fíků a zázvoru. Poslové anglického krále jsou v Německu, jednají se Šmalkaldskou ligou, se spolkem protestantských knížat. Císař je v Neapoli. Barbarossa v Konstantinopoli. Sluha Anthony je ve velké síni na Stepney, stojí na žebříku a na sobě má háv s vyšívaný měsícem a hvězdmi. „Tak jak, Tome?“ huláká na něj. Nad hlavou se mu houpá vánoční hvězda. On, Cromwell, stojí dole a vzhlíží k těm postříbřeným, jako nůž ostrým hranám. Anthony do domu přibyl teprve minulý měsíc, ale už teď je těžko na něj myslet jako na toho žebráka od brány. Když se vracel ze své návštěvy u Kateřiny, před Austin Friars se tísnil obvyklý dav Londýňanů. Na venkově ho možná lidé neznají, tady však ano. Přišli, aby se dosyta vynadívali na jeho služebníky, na jeho koně a jejich postroje, na jeho praporce; on ale dneska vjíždí dovnitř s hrstkou neoznačených zbrojnošů – vypadají jako pár utahaných mužských, co se vracejí bůhvíodkud. „Kdepak jste byl, lorde Cromwelle?“ vyřvává nějaký člověk. Jako by londýnským dlužil vysvětlení. Někdy sám sebe v duchu vidí jako vojáka z rozprášené armády, oblečeného v hadrech ze smetiště: jako hladového kluka, cizince, jako čumila u vlastních bran. Zrovna se chystají vjet na dvůr, když si – počkat – po svém boku všimne vyčerpané tváře: jakýsi mužíček se propletl davem a chytil ho za třmen. Vzlyká a je tak očividně neškodný, že se po něm nikdo nenapřáhne; jen on, Cromwell, cítí, jak se mu na krku zježily vlasy. Právě takhle vypadá past, vaši pozornost odvede nahraná příhoda a mezitím se za vás vplíží vrah s nožem. Jemu však za zády tvoří hradbu ozbrojenci a tenhle shrbený nebožák se třese tak, že kdyby se vytasil s nožem, oloupe si vlastní kolena. Cromwell se k němu skloní. „Neznáme se? Už jsem tě tu viděl.“ Mužíčkovi se po tvářích řinou slzy. Zřejmě nemá zuby, což by rozrušilo každého. „Bůh vám žehnej, můj pane. A ať vás opatruje a ať zmnožuje vaše bohatství.“ „To on dělá.“ Už ho unavuje říkat lidem, že není žádný jejich pán. „Dejte mi místo,“ žadoní ten človíček. „Mám jen ty hadry, jak vidíte. Můžu s vaším dovolením spát se psy.“ „Možná by to nedovolili ti psi.“ Jeden ze zbrojnošů se přiblíží: „Mám mu dát bičem, pane?“ Nato začne ten chlapík úpět nanovo. „Ale no tak,“ řekne mu on, jako by chlácholil dítě. Vypukne dvojnásobný nářek, slzy tryskají, jako by ten člověk měl u nosu pumpičku. Že by si i ty zuby vyplakal z hlavy? Je to vůbec možné? „Jsem bez pána,“ vzlyká ten chudák. „Můj drahý pán zemřel při výbuchu.“ „Bůh nás ochraňuj – jakýpak to byl výbuch?“ Tohle vzbudilo jeho pozornost; copak lidé plýtvají střelným prachem? Ten budeme potřebovat, až sem přijde císař. Muž se s pažemi zkříženými na prsou pohupuje na patách, nohy jako by se mu podlamovaly. Cromwell se natáhne dolů a zvedne ho za plandavý kabátec; nechce, aby se tu svalil na zem a vyplašil koně. „Vstávej. Jak se jmenuješ?“ Zdušený vzlyk: „Anthony.“ „A co ještě umíš kromě pláče?“