Jak je možné, že ještě žiju? Jak je možné po tom všem zůstat normální? V šíleném lidském světě?
Který se nemění a nezmění. Je přece lhostejné, zda tu sedí váš otec nebo vy nebo váš syn nebo váš vnuk. Člověk zůstává stejný. Není naděje. Ani ve vás, ani ve mne, ani v našich dětech. Když všechny, jak tu stojíte a sedíte, postupně sloupnu z kůže, najdu to samé. Nelišíme se.
Gita Lauschmannová, dívka sotva šestnáctiletá, přežila koncentrák a spěchá do rodných Puklic, aby po letech hrůz i strádání objala své blízké a znovu se vyspala ve své posteli. Vrátila se, aby zjistila, že se nemá kam vrátit. Válka skončila, běsnění nikoli. Gita Lauschmannová, energická žena na sklonku života, osudem drsně poznamenaná. Nenechala si život zošklivit úplně.
Nastřádané vzpomínky ožívají. Gita shrnuje pásku z očí. Odvážně, nemilosrdně. Čas ovšem semele všechny a všechno po svém. Lze tomu navzdory dosáhnout spravedlnosti? Lze se domoci trestu za barbarské činy? Lze křivdy napravit? Ano i ne. Svůj talíř si však každý musí vyjíst sám. Hlavně se udržet v lati, nezkolabovat, neječet.
Román o bolestných kapitolách poválečné střední Evropy je šokujícím příběhem o kolektivní vine a individuální odpovědnosti a křehké hranici mezi dobrem a zlem. 
