„Existuje bytost odpornější než člověk? Galachov kdesi četl, že v jednom africkém kmeni nutili starce vylézt na vysoký strom. Pak ke stromu přistoupili statní muži a třásli jím. Kdo spadl a zabil se, toho snědli, těm, kteří se udrželi, bylo dovoleno ještě nějaký čas žít.“

Tato slova, jimiž začíná jedna ze tří mistrovských novel, jimiž čes­kému čtenáři představujeme prozaickou tvorbu významného současné­ho ruského spi­so­vatele a myslitele Vla­dimira Kantora, označovaného za pokračo­vatele F. M. Dostojevského, V. S. Solovjova a N. Berd’ajeva, jakoby předznamenávala okruh témat, která se na pozadí prostých lidských příběhů ze všední, až banální současnosti ruského života před čtenářem otevírají: aktuální stav lidské společnosti a obecněji civilizace, rozpad tradičních morálních hodnot, lidská lho­stej­nost, egoismus, nadčasová otázka smyslu života, smrti a lidského údělu vůbec. Vladimir Kantor, v popředí jehož zájmu je filozofie rus­kých dějin a kultury, ovšem není pouhým moralistou brojícím proti zlořádům dnešní společnosti a no­stalgicky či naivně se ohlížejícím zpět do dávné minulosti, jeho pro­nikavé náhledy na sou­časný svět i na jeho možné budoucí směřování vycházejí z hluboké znalosti historie, a to jak ruské, tak evropské.