Knihy o indigových dětech v podání Leeho Carrolla a Jan Toberové jsou skutečným požehnáním. Spolu s Nancy Tappe (která byla první, kdo tento fenomén objevil) jsou průkopníky v dané oblasti. Bohužel se od té doby vyrojilo mnoho dalších autorů, z nichž mnozí k tomuto tématu nepřistupovali tak čistou formou a z přirozeného evolučního kroku udělali cosi fantaskního a mimozemského. Přiřazují indigovým dětem nadlidské a nadpozemské schopnosti, popisují je téměř jako anděly vznášející se kdesi mezi světelnou a lidskou formou. To má však za následek výsměch i nezájem u širší veřejnosti, ale často bohužel i rozhořčení indigových, které tyto nálepky natolik odradily, že se snaží svým skutečným schopnostem vyhýbat (a někdy i přemýšlejí, jak své šílené rodiče dostat na psychiatrii). Ale naštěstí jsou zde právě Lee a Jan, aby to vše uvedli na pravou míru.
Indigoví jsou tu totiž opravdu proto, aby nám pomohli změnit svět, ale zcela přirozeným způsobem mají totiž jiné nastavení než generace před nimi. Nepotýkají se s výzvami jako karma a nedostatek sebevědomí, takže mohou lépe vnímat své potřeby a svůj skutečný úkol. Nedovolí, aby u nich byly některé věci potlačeny třeba intuice. Ovšem pokud se je okolí snaží násilně předělat a potlačit, dokáží projevit i zcela odlišné vlastnosti. Nemají jen svou zářivou část, dokáží být velmi zlostní, náladoví a destruktivní. Jsou tak vnitřně nastavení, je to taková pojistka proti snaze je zastavit.