Sám Jan Gabriel charakterizuje svou poesii takto: „Nikdy nevím, co mě láká víc. Zda konkrétnost ulic, svéhlavost nároží, potrhlá gesta chodců či jen jejich stíny a tajemný odlesk věcí či těkavá hra čistě soukromého představení. Hledání tajné a ztracené řeči, stejně tak konkrétní jako abstraktní, často jen rozmazané kdesi v zapadajícím slunci nad karlínským viaduktem, banálním i poněkud zlověstným, který pouze čas od času čeří vzduch. Jako když chceme rozfoukat plamínek ve vlastním snění, aby ho o chvíli později málem zase sfoukla deklasovaná strohost a nečitelnost burzovních zpráv.“

Denní zprávy

Přízraky jsou dnes volně k mání
Setmělá prkna
Vlající sýrové mísy
Osvětlený Kypr
Obraz Kima jak rozhání v Koreji mraky
Rozevlátým kabátem
Je to stejně podivné
Jako oprašovat umělecké předměty na sněhu
Nic víc
Jen v dálce někdo loví holuby
Schoulené mezi cigaretovými papírky