Charakter prostoru, jenž nás obklopuje a který obýváme, vstupuje do naší mysli, promítá se do uměleckých zobrazení a stává součástí příběhů, jež vyprávíme. To zpětně ovlivňuje jak jeho individuální, tak kolektivní vnímání. Zkoumání historické dimenze tohoto jevu je zasvěcena hlavní část knihy. V teoretickém úvodu se autor zamýšlí nad smyslovou percepcí světa, podstatou literárního zobrazení prostoru a nad fenoménem literární krajiny. Z téže perspektivy pak sleduje českou literaturu „dlouhého“ devatenáctého století: přibližuje vývoj krajinopisu a s jeho pomocí rozkrývá umělcovy záměry i dobové tendence, oživuje kanonická díla (např. anonymní Rukopisy, Kollárovu Slávy dceru, Máchův Máj, Erbenovu Kytici či Zeyerův Vyšehrad) a připomíná ta, která jsme již přestali do „krajiny české literatury“ počítat, ale která se do ní díky pozoruhodné práci s literárním prostorem znovu vrací.