Kniha Žít v dialogu je druhým dílem souboru tématicky utříděných myšlenek z děl Tomáše Halíka. Zatímco první díl s názvem Žít s tajemstvím obsahoval hlavně teologicko-filozofické úvahy, v této navazující knize najde čtenář také sociologické, historiografické a politologické reflexe fenoménu náboženství. Autor se zaměřuje i na otázky vztahu mezi náboženstvími, vztahu české společnosti k víře, vztahu náboženství a politiky, dějinnými proměnami církve a nakonec vztahem víry a humoru.
K etice dialogu patří vzdát se monopolu na pravdu. Vzdát se monopolu na pravdu neznamená vzdát se pravdy, nýbrž spíše stát se pravdivější; umět se v pokoře ponořit do hloubky pravdy, zakusit, že je hlubší, širší, dynamičtější než naše rybníčky, které jsme dotud za jedinou pravdu uznávali. Česká zbožnost, zraněná dějinami, je plachá. Těžko ji měřit, těžko ji popsat. Je “zprvu trpká sic”, jako česká réva ve známém dialogu krále Karla s Buškem z Velhartic; má však svoji chuť, jiskru i sílu. Křesťanství patří do politiky – avšak jako kritický protihráč moci, plnící důležitou, ale také nevděčnou a nebezpečnou úlohu proroků: snímat moci auru posvátna, po níž tak ráda sahá, ukazovat – jako Nathan Davidovi –, že i králové jsou jenom lidé a nesmějí se chovat jako bohové.