Roman Hanba (1983) pojednává o Pákistánu. Knihu autor nazval „moderní pohádkou“ a mistrně v ní propojil svět svých orientálních kořenů s moderními západními prozaickými postupy.
V honosném sídle spojeném se světem pouze nákladním výtahem se třem zhanobeným sestrám narodí syn Omar Chajjam Šakil. Když se konečně odpoutá od jejich vlivu, vydá se z domu na pouť jakéhosi dychtivého voyeura všech metamorfóz hanby, před níž ho jeho tři matky chtěly ochránit. Venkovní svět je Pákistán a pro lidi v něm je hanba synonymem smrti.
Román je pak složitou a fiktivní rodinnou ságou dvou národních hrdinů, Razy Hajdara a Iskandara Harappy, postav, které obě mají skutečný předobraz v pákistánských dějinách. Většinu historických postav přitom autor groteskně degraduje a paroduje. Démonická zuřivost Sofie Zenobie, jedné
z hlavních postav, symbolizuje projevy totalitních režimů: hanba a násilí jsou rubem a lícem téže mince.
Audiokniha je zároveň jakousi moderní orientální pohádkou, ornamentální fantasmagorií, politickým pamfletem i osobní výpovědí poangličtělého Inda, jemuž odstup exilu umožňuje vypořádat se s vlastními kořeny. Střídají se styly i vypravěčské polohy, dějiny se stávají pohádkou a pohádka dějinami, skutečnost je obalována legendou, která jí prorůstá. Složitě komponované dílo nabité příběhy a nečekanými zvraty představuje jeden z vrcholů světové prózy 20. století.