Rain, Storm, Forrest, Ocean a Pillow jsou sourozenci. Jejich hippiesácká maminka je měla se třemi tatínky: jeden byl anglický aristokrat a při oplodnění měl dvě promile, druhý se po LSD chtěl stát Mesiášem a nakonec se ztratil kdesi v Indonésii, třetí bral kokain a týral děti - tu zlomil ruku, tu bodl nožem. Naštěstí se zabil v autě. Maminka byla free a happy a kromě přiblblých jmen už toho dětem moc nedala. Život je karma, co se má stát, ať se stane, peníze nejsou potřeba, k životu stačí příroda… Než jsou děti matce odebrány a poslány do Holandska, žijí všichni společně v kolonii na jihošpanělském pobřeží. A tyhle děti jsou tím vším v dospělosti poznamenané: Ocean spáchá na Valentýna sebevraždu, Pillow je alkoholička, Forrest se nehodlá probrat ze svého THC snu, relativně normální Storm a Rain si nedokážou udržet žádný vztah - a tak spí spolu.
Svátek zamilovaných je v kontextu příběhu míněn vrcholně sarkasticky, nejenom kvůli líčení tabuizovaného incestního vztahu. Autorka boří mýtus glorifikované květinové generace 60. let. Ideály lásky, míru a porozumění tu dostávají pořádně na frak, hrdinové jsou ukázkovými obětmi takové lásky. Autorka přitom nechce šokovat, ani vzbuzovat soucit, natožpak moralizovat: do boření mýtu se pouští s nadsázkou, upřímnou otevřeností i s uvěřitelností, jakkoli sama je z generace pozdější. A nelze jí upřít svérázný, místy šokující smysl pro humor. Závěrečné poděkování psychologům, úředníkům, lidem z minula možná sugeruje autenticitu vyprávěného, přesto nelze hovořit o autobiografické výpovědi. Pořád je to jen kniha: brutální, nepříjemná, pravdivá.