Nevyžádané rady mládeži
1 / 2
Ave padalo z nebe jako mana, Ave, znělo to trochu jako hrana, Ave, to značí: vítejte, vy mladí, a ruce hladí, a ruce hladí.
Karel Kryl: Habet (z alba Rakovina, 1969)
Milí mladí lidé. Moc se omlouvám. Tahle knížka je tak trochu kulometná palba. Nebo spíš kobercový nálet. Moc se omlouvám všem nevinným. Ano, velmi si vážím všech katolických aktivit, moc si vážím spolč, moc si vážím katolických serverů cé zet, moc si vážím děkanátek, diecézek i celostátních setkání mládeže a všech, kteří je obětavě organizují, a především, a moc si vážím vás, dívek a chlapců, jinak bych to nepsal. Když jdete k přijímání, ano, vidím krásné mladé lidi. Vidím ve vás obrovský potenciál. Jak moc bych si přál, aby vaše charismata zasvítila! Vážím si i duchovních vůdců, psychologů, aktivistických řeholníků, učitelů a obecně všech moudrých dospělých i jejich moudrých a dobře myšlených rad.
Jenomže, zažili jste to někdy asi taky, někdy je lepší věci, které považujete za důležité, napsat na jeden zátah, a pak už do textu moc nezasahovat. Dál už bez oprav, přesto, že něco je řečeno moc vyhroceně, přespříliš ostře. Přeberte si to. Ale i tak, doufám, věřím, že by tato knížka mohla pro mě, pro vás, pro nás, nebýt bez užitku. Píši slova, střílím je na stránky, a na zem padá déšť prázdných patron.
Pravděpodobně mnohokrát si u textu řeknete – ale takto to přece není? a moc doufám, že bude následovat otázka – a jak to tedy je? Kniha je spíše surovým železem k tavení a tříbení. Nejsem majitelem konečné pravdy a nečiním si nárok, že takto to je.
Hlavní poselství prozradím už teď: ničeho se neboj, a určitě ne života. Zvládneš to, neboj se, že to nezvládneš, zvládneš, život, školu, bydlení, rodinu i práci, a v mezičase ještě musíš zachránit svět. Život je úkol, a jeho cílem není, abys byl šťastný, nebo ne v tom konvenčním slova smyslu. Na jeho konci budeš hluboce šťastný, z naplnění života, z toho, že jsi ho nepromarnil, že Tvoje zlatá mince vydělala tisíc dalších, že bys na začátku nikdy neřekl, co všechno dobrého bude vybudováno skrze Tebe. Jsi pozván ke svatosti, k ničemu menšímu. Tak výzvu prosím zvedni a ničeho se neboj. Hříchy jsi měl, máš, a velmi pravděpodobně mít budeš – to Ti nesmí zabránit v letu.
Když píši tuto knihu, myslím ponejvíce na věkovou skupinu, řekněme, našich táborníků, tedy vysokoškoláků po prvním ročníku nebo čerstvých maturantů.
Různá anglická slova, výkřiky či věty ponechávám bez překladu. Neznáte-li anglicky, naučte se, prosím. Někdy musím použít mužský rod, ale když píši, myslím rovnoměrně na vás, na ženy i muže, slečny i mládence, dívky i chlapce. Mužský rod používám, že ze vcelku pochopitelných důvodů, pokud vůbec, rozumím spíše mužské duši, než té ženské.
Pokud si z někoho chcete vzít příklad, tak ze mě prosím ne. Žijte prosím úplně jinak a mnohem lépe. Proto jsem to napsal.
Dost! Pojďme na to.
Země se chvěje. Cítím divoké rytmy a v očích mám zelený oheň, umím běžet rychle a umím běžet dlouho, umím se porvat o každou vteřinu, mám vůli a sílu. V krvi a v myšlenkách cítím krev a myšlenky předků, mých rodičů, rodičů jejich rodičů a dál a dál, až k těm, co ještě nemohli mluvit a ještě dál, kamsi k prvním stromovým bytostem a nezřetelně ještě dál, do šera dávnověku, do jejich předků, a do těch, co byli ještě před nimi. Jsem spojen s touto zemí, s tímto životem, tímto vesmírem, cítím rytmy země a ještě ten předlidský, zelený oheň v očích šelem, oheň generací přede mnou, které věděly a naučily mě, jak se porvat a jak přežít, které mě naučily, že nic není zadarmo, ani modlitba ani svoboda ani láska, které mě naučily pohrdat pravidelnou stravou třikrát denně, které mě naučily pohrdat zdravou výživou, teplým jídlem, vyváženými doplňky, ionty, vlákninou a vitamíny, a recepty a specialitami. Běžím rychle a běžím vytrvale a slečny kolem to vnímají a přitahuje je to ke mně, protože cítí, jak se neznatelně chvěje zem. Běžím, a v srdci mám hory. Jsem to já, kdo zpívá o horách, kdo bubnuje na membránu Země, o tom, že budeme žít v horách, o tom, že je třeba mít víru, dívat se vzhůru a běžet rychle a vytrvale, o tom, že nesmíme život prosnít s otevřenýma očima, v polospánku přežívat na zprávách z denního tisku, s hluchými hudebníky a slepými básníky, kteří nemají co říct, a výsměch vydávají za umění. Budeme žít v horách!, to je moje evangelium, to ve mně křičí generace rychle oddechujících šelem se zelenýma očima, které tak dlouho připravovaly chvíle, kdy konečně bude vysloveno první slovo, první vědomá modlitba. Můj život je jedno vzepětí, jedna taneční pirueta, jeden výšvih, jeden běh, jeden výkřik, jedno úsilí, jedna vlna, jeden tón jednoho akordu jedné symfonie, které začala dlouho předtím, než se narodila Země a bude znít ještě dlouho potom, až Země nebude víc. Cosi předlidského a zvířecího a andělského a božského zároveň ve mně křičí, jsem spojen se všemi bytostmi, co zde kdy žily a žijí, pozemskými i nebeskými, a jsem odpovědný především za svůj rod lidí. Potřebuji všechny a nechci ztratit ani jednoho. Jsme součástí Příběhu, to skrze nás Láska, která vládne, to skrze nás zpívá píseň beze slov, melodii vesmíru, jejíž jsem tónem, který chci zazpívat co nejčistěji. Piji ze zahradního pramene na samém dni nejspodnějšího patra mé duše, piji ze Zdroje bytí, který vyvěrá ze studnice Života samotného. To je smysl mého života, smysl mého běhu, smysl mého přebývání zde, abych běžel rychle a vytrvale, dobře odtančil svůj tanec, zazpíval svůj jeden tón ve velké symfonii, byl vláknem v tapiserii vesmíru, ve své pokoře i své velikosti. Země se chvěje, vnímám její rytmy, prostupují mě její rytmy, a já ji vysílám ty své. Jsme jedné krve, Ty a já, pijeme z jednoho pramene, jsme jeden Život, čerpáme z Toho, kdo přichází, abychom měli Život a měli ho v nadbytku, abychom pili ze Života.
XXX
Lidé jsou mrtví, a čím jsou starší, tím jsou mrtvější. Čtu v jejich očích, a čtu v nich seriály, čtu v nich zábavu, odpočinek, relax, oddych, křížovky, růžovku, krimi, čtu v nich jako v zrcadle zprávy z blesku, zprávy o našich celebritách, zprávy kdo s kým randí, kdo se s kým rozešel, kdo co natáčí, jak komu pejsek změnil život, kdo spáchal sebevraždu, kdo má infarkt, kdo je na červeném koberci, kdo zhubl, kdo přibral, kdo má jaká prsa, kdo kam chodí a co snídá, kdo se léčí na protialkoholní, kdo cvičí, jak na koláče a co se zvěřinou. Na co se díváme nám mění tvář. Myšlenky nám vytesávají vrásky. Co vidíme, co čteme, filmy a časopisy a knihy a rozmluvy s blízkými nám modelují jak jemný ale naprosto neúprosný sochař rysy tváře, všechno tam je, každý tah z cigarety a každá sklenička alkoholu, každý rozhovor, užitečný i neužitečný, všechno. Čas promarněný, čas nepromarněný, čas je sochař a naše tvář je hustě popsaným deníkem, kde jsou všechny filmy, všechny knihy, všechny barevné časopisy, všechny myšlenky a všechny rozhovory. Úzko mi je z mrtvých lidí. Jsme lidé žijící sotva na pár procent. Když kopretina umí být dokonale kopretinou, a není ničím než kopretinou, když vlk je zcela a do posledního vlčího pohybu vlkem, proč se nám nedaří být zcela člověkem, naplnit svoje lidství do poslední chvíle a posledního milimetru, být člověkem, kterým mám být, využít čas? Přál bych si, aby chlapci chodili do bojových umění a dívky, aby se uměly a hlavně chtěly hezky obléci, a aby o sebe pečovaly, a obojí, chlapci a dívky, aby uměli tančit a aby tančili vášnivě a dali do tance všechen svůj život, všechen svůj stesk, všechnu svou touhu, všechnu svoji radost, všechny svoje city, všechnu svou nostalgii, všechen svůj smutek, všechnu svou energii, všechnu svou jiskřivou elektřinu, aby se neostýchali ve vteřině vykročit do neznáma a nestrachovali se lásku vyznat a lásku žít, aby se chlapci nebáli za poslední peníze koupit kytici růží a další týdny žili jak to půjde. Přál bych si, aby chlapci objevili svoje mužství a dívky svou něžnost a nechali ji vytrysknout, aby neztratili ze života ani vteřinu, aby směnili svůj čas a svou energii za Život zde za Zemi. V duchovních rozhovorech se znovu a znovu otevírá téma šestého přikázání, jako by nebylo nic jiného. Nikdo nemluví o úzké bráně a o cestě do hor, nikdo nemluví o skalních štítech a o chladném větru, o divokých proudech a táhlých vlnách, o severním slunci a jižních mořích, všichni přešlapují v přístavu zaujati myšlenkami na sebe a svoje věci, které by chtěli „řešit“, a budou řešit dál a dál, jen nikdo nechce odvázat plachetnici a vypravit se na širý oceán, i se svými hříchy. Copak je ideálem veškerých zbožných setkání a veškeré mystiky křesťanství chlapec bledý jak mořská houba, bez molekuly testosteronu, bez svalů a naprosto apatický? A pokud chlapci, jste mladí a silní a srší z vás energie, copak se divíte, a proč vnímáte své kotrmelce kolem šestého přikázání jako svá zásadní selhání, která vás naprosto paralyzují? Copak považujete za chybu, že v sobě objevujete duši divokých koní? A ano, mám u dívek rád rudé rty a zabijácké oči a u chlapců, když mají sílu a vůli jít po hraně. Přál bych si, aby muži byli znovu divocí, rytířští a s vůlí a ne vždy dodržující zákony a příkazy a doporučení a rady moudrých, přál bych si, aby se dívky nebály být krásné, aby se nestyděly být krásné, aby se neostýchaly být provokativní, aby nechaly svou vnitřní krásu vyniknout v té vnější, a nepovažovaly za marnivost věci, které marnivostmi nejsou. Copak nevíte, že vaším nejvnitřnějším zadáním je, abyste byly krásné a provokativní a tvořivé, a chlapci, copak nevíte, že vaším zadáním je se umět porvat a zvítězit? Chci to říct nahlas, to nejsou hříchy, naopak, to je váš úkol, a hřích je, když takoví nejste, když den za dnem vidím, jak k přijímání přichází průvod vyhaslých odsouzenců, průvod mrtvých očí, kde čtu o hodinách promarněného času, o klikání myší na nesprávné stránky, o nekonečných úvahách o sobě a svých vnitřních a dozajista neřešitelných problémech, o své sexualitě, se kterou si nevíte rady a nejspíše byste chtěli, aby nebyla – to já bych zase chtěl, aby byla. K přijímání neběží neukázněné stádo divokých koní, ale defilé hubených intelektuálů, defilé dívek, mezi kterými bych si fakt nevybral, defilé zkrocených, ukázněných, umrtvených, poslušných duší, které se stydí za svá těla, defilé dívek, které nechtějí provokovat, dívek bez elektřiny, dívek bez pohledů, dívek zaujatých myšlenkami na své vnitřní zápasy, dívek, které nejsou při chuti a nikdy nebyly a považovaly by to za těžký hřích. Dívky a chlapci žijící své vlažné životy bez výkyvů, ani příliš studení a ani příliš horcí, bez odvahy k hříchu a bez odvahy k ctnosti, s Boží pomocí, jak pokorně říkáme. Tak tohle jsme ve svém náboženském vychovávání zvládli skvěle. Tito se pak do sebe zamilují, pokud vůbec o něčem takovém lze mluvit, a na místo výbuchů ohňostroje si budou doma na gauči zapalovat vánoční prskavky, a přispívat na zbožná mládež cé zet, zbožně se účastnit cyklu seminářů symptotermální metody, pod vedením zkušených odborníků, s přesvědčením a vírou, že toto je ten pravý život, život jak má být, ten život, život věřícího křesťana, bez excesů, nepřemáhajíce ani ďábla a konec konců ani svět, přemáhající úspěšně toliko to tělo, což zase v jejich případě nedá takovou práci. Chlapci, kteří se nikdy neopili rumem, kteří nikdy nikoho silnějšího nezbili, kteří nikdy neutržili žádnou ránu, kteří nikdy netančili tango s růží a ani flamenco, dívky, které si zakazují být krásné a dávají na odiv svou ošklivost, své pohrdání oblečením, své pohrdání tělem, protože přece jde o to duchovní, jak nás to učily moudré vychovatelky a pečující matky a v tanečních prosím maximálně pomalejší valčík, dívky, které nikdy nepochopily, že jménem lásky je všechno a hned a že nikdy nikoho nevyzvou, když nebudou vyzývavé. Láska nepočítá a jedinou číslicí, kterou uznává, je nekonečno, jejím symbolem není ani tak srdce, jako ležatá osmička, láska je vichr a cesta do nitra hvězd. Dívky, které lehce přehlédly, že ještě nejsme na konci cesty, že ještě nejsme v nebi, že jsme ještě zde na zemi a že krom duší máme taky těla a že z nich má krása duší oslnivě svítit. Co kdybyste pro změnu zkusili být obrazem Božím? Co kdybyste zkusili tančit na stole, když k tomu přijde chuť, přelézt zeď, utrhnout růži, skočit si jump, skočit si nahoru do Himalájí, ležet na skále a dívat se shora na kondory, spát pod hvězdami, co kdybyste nechali vytrysknout svoje lidství, své svaly, svou odvahu, svou energii, svou ženskost, svou lásku, svou mužnost, svou chuť běžet na Cestě, žíznit po Pravdě, být člověkem jako vlk je vlkem, a především – žít Život!