1. kapitola

Na stole kriminální inspektorky Ireny Hussové se ozval telefon. „Tady je Sven. Je u tebe Tommy?“ „Ne, vyslýchá podezřelého ve vraždě Speedeho. Určitě se nevrátí dříve než kolem páté.“ Kriminální komisař Sven Andersson si odfrkl. „Jestli se pokouší umluvit Aska Pihlainena, tak má co dělat. To se nevrátí ani do pěti zítra ráno.“ I když to šéf nemohl vidět, Irena Hussová souhlasně přikývla. „Potřeboval bys s něčím pomoct?“ zeptala se. Pocítila rostoucí naději, že bude moct opustit tu horu nudných hlášení, která z nějakého nepochopitelného důvodu měla vždycky tendenci se na jejím stole nakupit. Nakonec to třeba mohlo být i tím, že tu práci u stolu tolik nenáviděla a že se ji vždycky snažila odsunout. „Přijď ke mně, probereme to.“ Komisař málem nestačil doříct větu a položit telefon, a Irena už vyskočila od stolu. Volajícího šéfa jistě nemohla nechat čekat. A že musí opustit hromadu svého papírování, toho rozhodně nelitovala. Andersson vypadal zamyšleně, opíral se o opěradlo židle, která vrzala pod jeho váhou. Kývl na Irenu, když vstoupila do kanceláře, a pobídl ji, aby se posadila do křesla pro návštěvy. Dlouhou chvíli seděl úplně tiše a skoro se zdálo, že neví, jak začít. Ticho už začínalo být nepříjemné. Možná proto, že se místností rozléhal jeho těžký astmatický dech. Zamyšleně svíral dlaně, až mu praskaly klouby prstů. Opřel si dvojitou bradu o ruce a nepřítomně zíral na nějaký bod nad Ireninou hlavou. Nakonec bouchl dlaněmi do stolu, namáhavě se zvedl a konstatoval: „Musíme jet spolu.“ Aniž by něco blíže vysvětlil, šel k věšáku vedle dveří a vzal si plášť. „Pojedeme hned teď,“ řekl přes rameno. Irena se zvedla a šla si do své kanceláře pro bundu. Jsem stejná, jako Sammie, pomyslela si se sebeironií. Někdo zachrastí vodítkem a vysloví to magické slůvko „ven“, a já už horlivě čekám, ani se nezeptám kam.

„Napřed jsem si myslel, že tam pošlu hlídku, ale je zatraceně těžké najít někoho volného. A poslat ho do lesů kolem jezera… ne. Lepší je, když tam zajedu sám,“ poznamenal komisař, když už seděli v autě a najížděli na výpadovku k Borås. Irena už měla na jazyku poznámku, že úplně sám tam není, ale svého šéfa znala dobře, a tak raději mlčela. Nechtěla ho pozlobit, opravdu ho měla moc ráda. „Možná, že bych ti to měl vysvětlit,“ poznamenal najednou. „To budu ráda,“ řekla. Snažila se, aby to nevyznělo špičatě, a asi se jí to povedlo, protože pokračoval. „Zavolal mi můj bratranec. Je ředitelem jedné školy tady ve městě.“ Pro Irenu bylo překvapením, že Sven Andersson má nějakého bratrance. Pracovali spolu už skoro patnáct let a za tu dobu nikdy nezaslechla nic o tom, že by měl vůbec nějaké příbuzné. Vždycky si o něm myslela, že žije úplně sám. Rozvedený, bezdětný, bez příbuzných, bez přátel, kteří by stáli za zmínku. Osamělý vlk, to bylo to správné slovo, které ji napadlo, když o něm přemýšlela. „Georg, můj bratranec, je velice znepokojený. Ve škole se od včerejška neobjevil jeden z učitelů. Pokoušeli se mu zavolat, ale nebere telefon. Nikdo neodpovídá dokonce ani u jeho rodičů. Georg si dělá starost, protože tenhle učitel měl zřejmě nějaké problémy a mohl by být v depresi. Nevím to jistě, ale připadalo mi, že se bojí, aby ten muž nespáchal sebevraždu.“ „Ale to přece není případ pro dva lidi z mordparty?“ vylétlo z Ireny. „Jak jsi říkal, poslat tam hlídku by přece bylo přiměřenější.“ Pohlédla na Anderssona a viděla, jak mu rudne krk i kulaté tváře. „To rozhoduji já, co je přiměřené,“ odsekl jí. Demonstrativně odvrátil hlavu a zadíval se bočním okénkem ven. Irena proklínala svůj jazyk. Teď bude naštvaný a už jí nic neřekne. Ticho těžce leželo v autě. Byl slyšet jen slabý zvuk stěračů. Déšť, který začal už v noci, neměl tendenci ustávat. Nakonec se přece jen zeptala: „ A ty víš, kam jedeme?“ „Ano. Pojedeš směrem k Hällingskému jezeru a po pár kilometrech uvidíš ukazatel k jezeru Norrsjö. Tam zahneš a potom ti budu ukazovat. „A jak to, že tu cestu tak dobře znáš?“ „Byl jsem tam pozván na raky.“ „Domů k učiteli?“ zeptala se Irena překvapeně. „Ne, byl jsem u jeho rodičů.“ Pokud měla už dříve pocit, že něco úplně nesedí, dostalo se jí teď potvrzení. Jistě mohlo být více důvodů pro to, aby se její šéf tak angažoval, ale jeden důvod byl naprosto zřejmý: Nějakým způsobem byl do celé věci osobně namočen. Na račím mejdanu jeho rodičů… Najednou zjistí, že její osamělý komisař má přátele. Se kterými se stýká a je k nim zván. Ovšem pokud i oni nebyli příbuzní. Rozhodla se v hovoru pokračovat. „A toho učitele vůbec neznáš?“ „Ne, nikdy jsem se s ním nesetkal. Jen s jeho sestrou.“ „Ona je také učitelka?“ „Nevím. Když sem ji viděl naposled, byla ještě malá.“ Zhluboka si povzdechl a obrátil obličej k Ireně. „Nevím, co chceš vypátrat. Tohle bylo před sedmnácti lety. Byl jsem právě rozvedený a mému bratranci připadalo, že mě musí dostat mezi lidi. A tak jsem skončil na tom mejdanu. Jsou to přátelé Georga a Betty.“ Na chvíli zavládlo ticho a Irena uvažovala. Musela přiznat, že tento nečekaný výlet podráždil její pátrací instinkty. Ale nebylo to kvůli soukromému životu učitele, byla to čistá zvědavost na komisařův privátní život. Znali se přece už tak dlouho a ona vůbec netušila, že někde někoho má. „A viděl ses s nimi ještě někdy později?“ „Ne.“ Zdálo se, že tehdy nevznikly žádné hluboké vzájemné sympatie. „A co dělají ti rodiče?“ „Otec je duchovní. A ona je asi v domácnosti. Manželka pastora mívá doma spoustu povinností. Zvát na kávu a tak podobně,“ řekl Andersson vyhýbavě. Irena byla rozhodnutá držet se tématu a pokusit se odhalit co nejvíc ze šéfova společenského života. „A jaký byl ten mejdan? Chci říct… když to bylo u pastora. Račí mejdany bývají hodně mokré, ne?“ Poprvé za celou cestu se komisaři pozvedly koutky úst. „Dá se říct, že hodně mokré. Skončilo to tak, že pastor padl na mol opilý do zahradního houpacího křesla. Jeho manželka to vzdala už o pár hodin dřív a šla si domů lehnout. Zdálo se, že alkohol vůbec nesnáší. Nás ostatní to také pořádně vzalo.“ „Bylo vás hodně?“ Andersson se na chvíli zamyslel, než odpověděl. „Asi tak devět deset, i se mnou. Tady zahneš.“ Ukázal na tabuli, která označovala vjezd k Hällingskému jezeru. Irena odbočila a Andersson ji hned o kousíček dál přikázal jet doleva. „Teď pojedeme rovně ještě nějaké dva kilometry, než dorazíme k Norrsjö,“ řekl. Irena řídila úplně automaticky a mozek zpracovával informace, které dostala. „Je ten dům velký?“ zeptala se. „Ne, nijak zvlášť. Georg a Betty tam byli s karavanem, takže jsme v něm mohli spát. Betty je Georgova manželka. Je učitelka a učí na stejné škole, na které je Georg ředitelem. To si nejspíš vymyslela ona, že by mne měli vzít na mejdan. Teď je to už lepší, ale když jsme se dříve stýkali častěji, vždycky měla snahu mě seznámit s nějakou svou nudnou kolegyní. „A na tom mejdanu se to podařilo?“ zeptala se Irena zvědavě. Andersson si jen odfrkl. Seděli pak tiše, dokud se nevynořila odbočka k Norrsjö. Les rostl těsně kolem úzké vyasfaltované cesty. Tu a tam mezi stromy probleskl osamělý dům nebo kamenitá cesta, která se klikatila v porostu. „Teď pomalu. Tady někde to už bude,“ řekl najednou. Irena měla pocit, že všude kolem nich je pořád stejný hustý les a křoví. Překvapovalo ji, že to tu Andersson dokáže rozpoznat ještě po tolika letech. „Tady. Zahni,“ pokynul jí. Pochopila, jak to dokázal poznat. Vedle cesty byla ručně namalovaná cedule, která ukazovala na úzkou štěrkovou cestu.Vybledlým modrým písmem na bílém podkladě tam bylo napsáno Štěstí. Kolem značky byl sotva rozpoznatelný květinový lem. Irena zahnula. Cesta byla neudržovaná. Jehličnaté stromy rostly těsně kolem ní. Po chviličce jízdy se mezi stromy vynořila tři malá stavení. Irena začala brzdit, ale komisař pokynul, aby ještě pokračovala. Ujeli ještě dalších sto metrů. Tam cesta končila a Irena spatřila střechu a tmavočervené obydlí. Zaparkovala před brankou. Vystoupili z auta a trochu se po cestě protáhli. Bylo tu krásné ticho, když se odhlédlo od drobného šumění deště. Před otevřenými vrátky byla zaparkovaná skoro nová škodovka. Byla neuvěřitelně špinavá a do předního skla jí nějaký odlétnutý kamínek udělal hvězdičku. Vydali se k domku po pěšince z hladkých, mechem porostlých kluzkých kamenů. Dům nejevil známky života. Komisař Andersson vzal za kliku, ale dveře byly zamčené. „Venkovní osvětlení svítí,“ poznamenal nahlas. Irena obcházela dům a pokoušela se nahlédnout dovnitř dělenými tabulkami oken. Hned ho uviděla. „Svene!“ zakřičela. Komisař namáhavě sestoupil z vchodových schůdků a došel k ní. Mlčky ukázala do okna. Viděli maličkou kuchyňku. Otevřenými dveřmi zahlédli mužské tělo, které leželo na zádech v hale. Nohy a spodní část trupu vidět nebyla, jen tělo do pasu a hlava. Nebo spíše to, co z ní zbylo. Stačilo to ke konstatování, že muž je mrtev. Přední strana jeho světlého pulovru byla pokryta ztuhlou krví. Jedna ruka ležela na prahu kuchyně. Za prahem byla plastová taška s potravinami a část z nich se rozkutálela po kuchyňské podlaze. Anderson se s tvrdým výrazem obrátil k Ireně. „Zavolej techniky a doktora. Tohle sebevražda nebyla.“