Už nevím, kdy mě napadlo psát o matce, o tom kolem ní či od ní, vím, jak jsem tu myšlenku zavrhovala, odháněla ji, jak nejdéle to šlo, jak jsem si udělala nekonečný seznam autorů, kteří napsali o té své, od nejstarších k těm nejsoučasnějším, abych si dokázala, jak je tohle území už zorané a téma zprofanované, odháněla jsem věty, které mě napadaly časně zrána anebo když vytanula nějaká vzpomínka, a také všechny možné začátky románů, nechtěla jsem slyšet to první slovo, udělala jsem si seznam problémů, na které bych určitě brzy narazila, a obrovských rizik, jimž bych se vystavila, kdybych se do takového díla pustila. Moje matka představovala příliš široký obzor, příliš temný, příliš beznadějný: zkrátka hodně velké riziko. Nechala jsem sestru, aby k sobě vzala dopisy, dokumenty a texty, které Lucile napsala, založila pro to speciální kufr, který zanedlouho snesla do sklepa. Já na to neměla ani místo, ani sílu. A pak jsem se naučila na Lucile myslet, aniž by se mi přitom zastavil dech: na to, jak chodila jakoby v předklonu, kabelku přes rameno přitisknutou k boku, jak držela cigaretu a drtila ji v prstech, jak se hrnula se skloněnou hlavou do vagonu metra, jak se jí třásly ruce, jak precizně se vyjadřovala, jak se úsečně smála a vypadala, že se tomu sama diví, jak se jí měnil hlas vlivem nějaké emoce, ale na její tváři přitom někdy nebylo vůbec nic znát.