Malý bratr
1 / 3
Pak se svět jednou provždycky změnil. Nejdřív jsme to ucítili: beton se nám pod nohama ohavně zhoupl a každej Kaliforňan instinktivně pozná, o co jde – zemětřesení. Nejprv jsem chtěl, jako vždycky, vzít nohy na ramena: „Když jsi v bryndě či nevíš si rady, běhej, ječ a křič – všechno dohromady.“ Jenže my už ve skutečnosti stáli na nejbezpečnějším možným místě: ani v budově, která by se na nás mohla zřítit, ani uprostřed silnice, kde by nám kusy padajících říms mohly vytlouct mozek z hlavy. Zemětřesení jsou až strašidelně tichý – nebo aspoň zezačátku –, jenže tohle tichý nebylo. Byla to vřava, neuvěřitelný burácení hlasitější než cokoli, co jsem kdy slyšel. Ten zvuk měl takovou sílu, že mě srazil na kolena, a ne jedinýho. Darryl mě vzal za rameno, zatřásl se mnou, ukázal nad domy a tehdy jsme to uviděli: na severovýchodě, z míst, kde ležela Zátoka, se zvedal obrovitej černej oblak.