H. P. Lovecraft - velekněz Cthulhu
Howard Phillips Lovecraft (1890 - 1937) je v hrůzostrašné literatuře symbolem přechodu od staré, okultní prózy k moderněji pojatému hororu. Ono sebeuvědomění si vlastní existence, k němuž Lovecraft osobně napomohl, znamenalo pro hrůzostrašný žánr definitivní oproštění se od závazků ke čtenářům obecné literatury a uspíšilo jeho krystalizaci jakožto svébytného literárního žánru, a nikoliv nevýznamné kategorie na knižním trhu. Nelze opomenout fakt, že nejprodávanější autor na světě, Stephen King, tvoří převážně právě v oblasti hororu a že to byla sbírka Lovecraftových povídek, objevená v zaprášené bedně na půdě, která mladého Kinga uvedl do soumračných krajin hrůzostrašné literatury.
"Všechny mé povídky," napsal H. P. Lovecraft, "ať už spolu mají, nebo nemají souvislost, jsou založeny na základním mýtu, podle něhož byl tento svět kdysi obydlen jinou rasou, která při experimentech s černou magií přišla o svůj domov a byla odtud vyhoštěna, ale žije dál kdesi Venku, vždy připravena převzít Zemi zpět do svého vlastnictví."
Ačkoliv se Lovecraft hluboce zajímal o okultní vědy, jeho vlastní pohled na svět byl veskrze racionální. To se však v jeho pojetí nevylučovalo s pocity mrazení v zádech, neboť kosmické rozměry a netečnost vesmíru i nesouměřitelnost lidského poznání s hlubinami Neznáma nabízely tomuto autorovi bohatou látku ke tkaní příběhů. Možná to byl tento "kosmický" aspekt jeho próz, který nejvíce zapůsobil na čtenáře a který Lovecrafta řadí nad jeho souputníky na poli hrůzy.
Sám Lovecraft se nepokoušel popsat svou soukromou démonologii ve svých dílech přímo, teprve jeho následovníci začali užívat pojmu "mýtus Cthulhu" k označení dvanácti z autorových nejlepších povídek, v nichž lze nalézt cosi jako souvislou mytologii. Nejstaršími bytostmi v ní jsou Staří bozi, sídlící kdesi u hvězdy Betelgeuse a představující síly Dobra. Mocnosti Zla naopak zastupují bytosti označované jako Prastaří. Nejvýznamnější z Prastarých mají svá jména. Nejvýše postavený z nich je slepý, šílený bůh Azathoth, amorfní hmota rouhavě bublající ve středu Nekonečna. Po něm následuje Yog-Sothoth, koexistující ve veškerém čase a prostoru. Nyarlathotep je hrozivým poslem a předzvěstí Prastarých, Velký Cthulhu sídlí ve starém R'lyehu hluboko v moři, Hastur vládne vzduchu a mězihvězdnému prostoru. Na nižších stupních stojí další: Hypnos, bůh spánku, a Dagon, vládce Bytostí z hlubin, podřízených Velkému Cthulhu. Dodejme, že slovo "bůh" zde v žádném případě neoznačuje nějakou duchovní bytost, tito dávní bozi z hlubin Neznáma jsou až příliš hmotní a konkrétní a ani trochu shovívaví k nekonečně zvědavé a nedokonalé lidské rase.
Lovecraftova mytologie začala nabývat tvar nejprve v povídce Volání Cthulhu (1928). V jejím počátku autor shrnul své základní přesvědčení o možnostech lidského poznání: "Myslím, že tou vůbec nejmilosrdnější věcí je neschopnost lidského myšlení uvědomit si souvislost všech prvků světa kolem nás. Žijeme na poklidném ostrůvku ignorance uprostřed temných moří nekonečna a nikdy nebylo řečeno, že bychom se po nich měli vydávat příliš daleko. Věda nám zatím příliš škody nepřinesla, ale jednoho dne se kousky roztroušených vědomostí poskládají a odhalí pohled na tak děsivé oblasti skutečnosti a na naše ustrašené místečko v ní, že z tohoto poznání buď přijdeme o rozum, nebo ze zhoubného světla vědění uprchneme do klidu a míru nové doby temna."
Mýtus Cthulhu nevznikl ve vzduchoprázdnu. Jeho kořeny můžeme nalézt v tvorbě jiných autorů, které H. P. L. obdivoval: ze sbírky Lorda Dunsanyho Čas a bozi (1919) přejal myšlenku uměle vytvořené mytologie, Edgar Allan Poe jej inspiroval nejen svým stylem a směsí vědy s mystifikací, ale na jeho Příběhy Artura Gordona Pyma přímo navázal novelou V horách šílenství (1936). Ovlivnili ho Ambrose Bierce, Arthur Machen i Robert W. Chambers, od něhož si vypůjčil motiv zlověstné knihy tajných praktik, která přináší majitelům neštěstí. Naopak dlouhý stín Lovecraftova vlivu na literaturu hrůzy je dodnes více než patrný. Ovlivnil nejen své vrstevníky, ale i dnešní tvůrce, z nichž čeští čtenáři znají například sešitovou sérii Wolfganga Hohlbeina Čaroděj ze Salemu, povídky Ramseyho Campbella a T. E. D. Kleina z antologie Hlas krve či tvorbu Briana Lumleyho, nemluvě o četných filmových adaptacích.
Z dnešního pohledu bychom mohli velkou část Lovecraftova díla označit za ukázku dobového populárního čtiva, stylisticky nevyrovnanou a z hlediska přísně literárního patřící spíše do spodních pater světového písemnictví. Takovým hodnocením bychom však smetli vše, co činí Lovecrafta jedinečným - jeho vynalézavost při zkoumání nových škál v rejstříku čtenářových emocí, jeho statut průkopníka vznikajícího žánru, ale i jedinečné chvíle narůstající hrůzy, na které není jeho dílo chudé.
Náš výbor z Lovecraftova díla volně doplňuje sbírku Šepot ve tmě vydanou nakladatelstvím Mladá fronta v roce 1992 a nyní již rozebranou.
Kromě próz jsme zařadili i další autorovy texty, abychom jeho osobnost a tvorbu mohli představit v plné šíři. Báseň Poznání pochází se sbírky autorových sonetů Fungi from Yuggoth (Houby z Yuggothu, 1941). Ačkoliv se jeden čas Lovecraft pokládal více za básníka než za prozaika, jeho poezie se kvalitou nemohla měřit s jeho povídkovou tvorbou a je nyní vcelku právem zapomenuta. Historie Necronomiconu byla vydána jako samostatný sešitek v omezeném nákladu nedlouho před autorovou smrtí. Na Necronomicon, knihu nebezpečných zaklínadel černé magie, Lovecraft odkazuje v mnoha svých příbězích. Jde ovšem o knihu zcela fiktivní, jejíž koncept propracoval Lovecraft zčásti jako literární trik, který měl sloužit většímu "dramatickému efektu" jeho próz, zčásti jako žertík nastražený na bibliofily a studenty okultních nauk.
Soupis některých základních hrůzostrašných motivů používaných v nadpřirozených příbězích je předchůdcem (a v pozdějších vydáních součástí) Lovecraftovy knihy The Commonplace Book (1934), která vyšla jen ve třech vydáních s velmi omezeným nákladem. Dvojsmyslný název lze přeložit Kniha citátů stejně jako Kniha klišé. Jde o soupis nápadů k povídkám, většinou vytěžených již autorem samým, ale v pozdějších letech s oblibou používaný dalšími generacemi hororových autorů. Do Soupisu autor zařadil kromě vlastních nápadů i motivy nalezené v dílech jiných spisovatelů.
Lovecraft se kromě vlastní tvorby živil jako editor příběhů jiných autorů, nyní zcela neznámých. Jeho opravy zaslaných rukopisů by se spíše daly nazvat zásadním přepsáním díla. Je pravděpodobné, že stať Návrhy pro psaní příběhů vznikla zcela účelově jako soupis základních rad pro tyto začínající spisovatele. I tento text byl později studován Lovecraftovými následovníky. Například radu o vytváření povídek na základě předem vymyšlených názvů s úspěchem využil Ray Bradbury.
Náš výbor uzavírá jedinečná studie Nadpřirozená hrůza v literatuře. Její zárodečná verze vyšla roku 1927 v jediném vydaném čísle obskurního amatérského časopisu The Recluse, kompletní text byl vydán knižně až po autorově smrti v jeho sbírce povídek Vyhoštěnec a jiné povídky (1939). Lovecraft v ní složil poklonu spisovatelům, jejichž dílem se sám nechal inspirovat, a zároveň sepsal první důkladnější rozbor a dějiny literárního hororu. Není to akademický rozbor, autor svým typickým archaizujícím, místy až básnickým slohem vyjádřil své požadavky na kvalitní horor a nijak nezakrývá osobní zaujetí či antipatie při posuzování uvedených děl. Kromě informace o starší hrůzostrašné literatuře je Nadpřirozená hrůza v literatuře dalším z klíčů k autorově vlastní literární tvorbě.