Kapitola 4

... Do podzimu roku 1900 se Picasso usmířil s rodinou a v říjnu se s otcovým váhavým souhlasem a s matčinou aktivní podporou vydal společně s Casagemasem do Paříže. Pallarés skutečně dostal očekávanou zakázku a nemohl s nimi odjet z nádraží Estación de Francia, měl je však následovat týden či čtrnáct dní nato. "A odkud jste vzali na všechno peníze?" zeptal se po čase Sabartés. "Pallarés, Casagemas a já jsme se měli o všechno dělit. Otec zaplatil lístek na vlak. S matkou mě přišli vyprovodit na nádraží a po návratu domů jim zbyly jen drobné, které mu cinkaly v kapse. Museli počkat až do konce měsíce, než se jejich platební bilance opět vyrovnala. Matka mi to řekla teprve po mnoha letech." Před svítáním překročil Picasso konečně Pyreneje. Zanechal je daleko za zády a vlak se vesele hnal Francií směrem na sever rychlostí, o níž neměli cestující ve Španělsku ani zdání, chrlil sloup kouře a nechal jej rozplývat za sebou. Tisíc kilometrů od hranice vjel do Paříže; všichni tři se celí rozlámaní, pokrytí sazemi a ověšení malířskými stojany, krabicemi barev, deskami a zavazadly vypotáceli z vagonu třetí třídy. Chvíli byli ještě ve Španělsku, poněvadž se ze všech stran ozývala katalánština a španělština, jimiž hovořili turisté mířící na Světovou výstavu a přistěhovalci, kteří si hodlali ve Francii najít práci a usadit se v ní, pak se však pohnuli z nástupiště a všichni se octli na volném prostranství před nádražím a konečně byli v Paříži. Paříž v té době byla snad ještě špinavější než Barcelona, přesto však neporovnatelně barvitější: všude visely barevné plakáty - Chéret, Bonnard, Steinlen, Forain, Toulouse-Lautrec, prodavači baget, ženy oblečené na rozdíl od černi Španělek v šatech hrajících všemi jasnými barvami, ohromující deštníky. Ze všech stran se rozléhal obrovský hluk podkov koní táhnoucích po ulicích s kamennou dlažbou a vystlaných vysokou vrstvou hnoje i odhozenými účty od bagetářů omnibusy, pivovarské valníky, dvoukolé vozíky a formanské vozy; se starým známým všudypřítomným pronikavým zápachem koňské moči a trusu se nerozlučně mísil dříve neznámý pronikavý pach benzinových výparů. (Picasso měl vždy velmi vyvinutý čich.) Ohromující velkoměsto bylo mnohem větší než Barcelona nebo Madrid a nesmírně rušné - ničím nepřipomínalo pohodlné španělské životní tempo: všude bylo slyšet francouzštinu, na každém kroku bylo možno narazit na úplný babel vývěsních štítů, návěstí a značek, výkřiků pouličních prodavačů, pokynů, lidských rozhovorů, policistů, vozků, drožkářů pokřikující rodným jazykem a Picasso, jenž byl věčným outsiderem, z něho nerozuměl ani jedinému slovu. ...