Díky za každé nové ráno
1 / 2
Halina Pawlowská: Díky za každé nové ráno
Oj! Pil jsem v pátek a propil jsem všechno, co jsem měl doma.
Pozvání do ČSSR s podpisem mého otce mohli teď naši příbuzní dostat pouze tehdy, když splnili dvě podmínky. Ta první – pšeničná vodka – zůstala, ta druhá znamenala získat podpis od někoho, kdo znal mého strýce Štěpána za první republiky a věděl o něm, že nebyl buržoazní nacionalista. Kamrlík pro služku byl pořád v permanenci. Vyměnili jsme v něm postel za rozkládací gauč, a stejně když přijely skoro všechny Michalovy děti, tak se tam nevešly. Otec rezignoval, a dva dni spali v hale. Měli jsme tam starou polstrovanou lavici, která měla tvar prohnuté fazole. (I synové pak měli stejný tvar.)
Michalovy děti přivezly dvacet sedm podpisů a vyprávěly, že se strýc Michal opravdu oženil, že se o něj jeho nová třiapadesátiletá žena skvěle stará, že si Michal pořád zpívá a že začal ještě pracovat v kolchoze. Hodí denně ráno jedenáct kilometrů tam a večer zase jedenáct kilometrů zpátky.
Ivan Šutko taky podepsal, ale měl tak silnou sklerózu, že si vůbec nepamatoval, kdo je můj otec, natož strýc. Pan Bora veksloval bony. Už tenkrát s Vasilinou jsme ho zastihly v Tuzexu a já se styděla, když se ke mně vrhl a líbal mne na obě tváře, a byla zima a on měl na nohou vietnamky. Bora bydlel v suterénu, na zemi měl ohlodaný molitan a vedle stála nedopitá láhev kyselého mléka. V pokojíku, který měl dveře přímo do chodby, pak byla jen spousta zabalených balíků. To všechno Bora posílal příbuzným do Podkarpatí. V balících byly koberce a koření a hořčice a záclony a kabáty a kožichy a boty-lodičky a i ty pracovní. Bora podepsal s radostí a moc ho zajímalo, kolik bych po studiích mohla vydělávat peněz.
Synovec Maduljan – pořád s nosem nakřivo, co měl dceru marxisticky orientovanou – nám neotevřel dveře. Zvonili jsme a slyšeli jsme, jak uvnitř pokoje hraje rádio a pak taky něco šmrnclo u té dírky, co je v panelákových dveřích, a pak to rádio přestalo hrát.
Za několik dní přišel od synovce Vasila dopis a synovec s přeraženým nosem mého otce žádal, aby ho už nevyhledával, a že mi chce poradit, abych se smířila s danou situací, protože je jasné, že studovat nebudu nikdy. A že když na sebe budu moc upozorňovat a moc se ozývat, tak se taky může stát, že mi neuznají ani maturitu.
„Je to zbabělec!“ řekl můj otec a vůbec ho neodradilo, že skoro stejný dopis mi přišel ten den i z ministerstva školství.
Lenka přijela ze Západu. Měla vysoké boty na lýkovém klínu. Vyprávěla mně a Lesikovi a zubaté Aleně (se kterou byl Lesik nevěrný hodné Jindře) o Paříži a Riviéře a taky o tržnici, kde jsou koše s ovocem, které jsme nikdy neviděli, o stříbrných stínech na oči a látkách z pravého hedvábí a taky o Moně Lise, že je vlastně taková malinká… Zůstali jsme ve vinárně hluboko přes půlnoc, kromě nás byla ještě vedle v boxu rozjařená společnost zhruba třicátníků. Jeden z nich najednou řekl: „Hakunděk…“
Jmenovala jsem se Hakunděková. Správně (a můj otec to pořád zdůrazňoval) jsem se měla jmenovat Hakundáková, jenže moje maminka, když si tatínka brala, trvala na tom, že se musí aspoň částečně přejmenovat. Byl učitelka a být Hakundáková jí připadalo víc nebezpečné než Hakunděková.
„Vy znáte nějakého Hakunděka?“ odvážila jsem se zeptat.
Třicátníci (možná jim bylo o něco víc) mlčeli.
Jeden z nich po chvilce řekl: „Já jsem Hakunděk.“
„Já jsem Hakunděková,“ pípla jsem.
„Tak to jsme sourozenci,“ řekl můj bratr. A nevšímal si mě. Seděli jsme tam s Lenkou a s Lesikem a s Alenou a oni mlčeli, protože věděli, že tohle je ROMÁNOVĚ NAPJATÁ CHVÍLE. Já jsem upíjela víno a tvářila jsem se povzneseně, jako že své bratry, o nichž nevím, běžně potkávám každý den. (…)
Můj bratr byl malý, robustní a vypadal o deset let mladší, než mu opravdu bylo. Oči měl… blankytně modré. Jako Vasil První, jako Vasil Džmyl, jako Petro a Pavlo a Danylo a Michal a jako já.
Přišel za chvilku.
„Na školu tě nevzali, viď?“ řekl mile.
A pak mi svěřil, že dělá číšníka a že k němu do hospody chodil nějaký člověk, co snad dělal někde kádrováka, a ten jednou řekl: „Hakunděku! Slyšel jsem tuhle o nějaké Hakunděkové…“
A můj bratr zjistil, že mám literární ambice a měla bych denně studovat a podráždilo ho to a přišlo mu to líto, protože on měl kdysi taky ambice, chtěl tančit, chtěl tančit jako Fred Astaire (nebo Harapes), ale neměl peníze, nemohl studovat. Myslel si, že je to tím, že jeho otec, který si kdysi dávno vzal jeho matku, v rodném stavení, co mělo spoustu oken a spižíren a komor, ve kterých viselo uzené a klobásy a špek, zůstal v Československu, kde se i podruhé oženil.
„Táta vlastně chtěl, abych byl truhlář. A když mi bylo sedmnáct, tak mi poslal plyšového medvídka,“ řekl můj bratr. „Táta mi pořád posílá plyšové medvídky,“ řekla jsem tiše. „Já jsem tě udal,“ řekl ještě můj bratr.
Lenka s Alenou a Lesikem pořád mlčeli, protože situace byla pořád románově dramatická a já jsem upíjela víno, jako kdyby mě nevlastní bratři udávali každý den.
Než jsem odešla, můj bratr, který se jmenoval Orest, přede mne položil krabičku cigaret (amerických): „Aby ti to nebylo líto.“