V krátkém čase na věčnost odešli G. Leonhardt a N. Harnoncourt, dvě osobnosti, které půl století určovaly směr hnutí tzv. autentické interpretace staré hudby. Je dobré připomenout si, kde to začalo. V roce 1950 Supraphon ve Vídni pořídil nahrávku kompletních Braniborských koncertů s komorním souborem pod vedením rodáka z Broumova Josefa Mertina (1904–1998). Tento hudebník, badatel a stavitel varhan odvážně „oprašoval" díla autorů minulých staletí (vč. Guillauma de Machaut) a zarputile hledal cestu k jejich autentickému vyznění. Pozoruhodná jsou jména žáků, kteří se hlásili k jeho odkazu (C. Abbado, M. Jansons, Z. Mehta ad.). Na vídeňské Univerzitě hudby a dramatických umění se mu podařilo pro interpretaci staré hudby na dobové nástroje nadchnout řadu studentů, bez nichž si dnes tento obor ani neumíme představit. 22letý cembalista a gambista G. Leonhardt, vycházející houslová hvězda E. Melkus a o rok mladší violoncellista N. Harnoncourt byli členové souboru, který nahrával Braniborské koncerty – poprvé s použitím dobových nástrojů a poprvé v komorní sestavě. Poslech nahrávky vás přesvědčí, že zdaleka nejde jen o historický dokument. V případě Mertina a Harnoncourta je tento jedinečný snímek i hrdou připomínkou jejich českých kořenů.

Braniborské koncerty, Vídeň 1950 – tady začíná něco důležitého. První nahrávka s použitím dobových nástrojů, 1950. Poprvé kompletně na CD.