Giovanni Pico della Mirandola (1463-1494), zvaný princeps concordiae, je nepochybně výraznou osobností italského quattrocenta a zcela naplňuje proklamované humanistického krédo návratu ke zkoumání antických pramenů. Svým entuziasmem a svou vědeckou činností mimořádně zapůsobil i na své současníky a následovníky (např. německý humanista Johannes Reuchlin, 1455-1522). Již od svého mládí pronikal do nepřístupných pramenů „božské“ vědy (filosofie a teologie), aby z ní ve svých dílech (Commento, Oratio, Apologia a Heptaplus) vystavěl mozaiku z dosud skryté moudrosti. Picův koncept vědění je často také pojímán za „synkretický“ a to pro jeho snahu harmonizovat (concordia) „veškerou“ filosofickou a náboženskou tradici. A právě tato kniha, rozvržená do tří kapitol, čtenáři postupně zprostředkovává uvedení do Picova myšlení, přičemž důraz je kladen zejména na jeho synkreticky pojatý koncept přírodní vědy (scientia naturalis), jejíž některé disciplíny (přirozená magie, pravá astrologie a pravá kabala v rámci konceptu prisca theologia) byly papežskou komisí odsouzeny v roce 1487.
