Kniha je filosofickým pokusem o genealogii otroctví. Sleduje vývoj rozumění vztahu mezi svobodou a otroctvím. Zaměřuje se zejména na antické, stoické a křesťanské pojetí. V následném novověkém vývoji se snaží vysledovat důvody, které zesilovaly protikladové chápání svobody a otroctví. Z tradičního rozumění těmto pojmům nabízí porozumění vzájemné podmíněnosti svobody a otroctví, které se v novověkém filosofickém myšlení oslabuje přílišnou absolutizací svobody. Kniha se pokouší nalézt předpoklady této absolutizace svobody v souvislosti s prosazujícími se společenskými tendencemi.