Autor strávil po pádu železné opony více než dva roky jako sociální antropolog a válečný reportér uprostřed etnických konfliktů v bývalé Jugoslávii (v Bosně, Chorvatsku, Kosovu) a postsovětském Kavkazu (v Čečensku, Gruzii, Abcházii, Jižní Osetii, Arménii a Náhorním Karabachu). Jeho kniha se soustředí především na samotný okamžik vzplanutí ozbrojeného konfliktu a na to, co mu předcházelo. Ukazuje, že válka nepřichází jako blesk z čistého nebe, a odkrývá, jak se válečný étos a politická estetika nejprve nenápadně rodí v kulturní sféře uměleckých či společenskovědních děl a nakolik vyrůstá z imaginace národoveckých snů a tužeb.

Autor sleduje posun od rétoriky války „na papíře“ či její reprezentace v dobových dobrodružných filmech k reálným polním bojům. Analyzuje také některé zásadní velké emoce a formativní zážitky, které na své cestě „chlapci jdoucí do války“ prožívají.