Pozdní nahrávka dvou nejslavnějších Dvořákových symfonií představuje Václava Talicha jako objevitele vždy nového obsahu i v dílech mnohokrát dřívě uváděných. W. Furtwängler prý jednou prohlásil, že "všichni mistři taktovky kolem Talicha jsou mírně nervózní, s čím zase tentokrát přijde". Od orchestrálních hráčů tohle hledačství vyžadovalo velkou flexibilitu. Talich sedmdesátiletý před posledním nahráváním "deváté" tento svůj rys komentuje: "Čtu si teď znovu partituru Novosvětské: notu od noty, takt po taktu. ... Kolik mladické povýšenosti i pýchy se ti rozplyne v moudrém poznání, že není cíl, nýbrž pouhý směr k cíli, že není radost z nalezeného, ale rozkoš z hledání, že život není jakoby pohodlným seděním v měkkém křesle, nýbrž vyčerpávající chůzí v tvrdém terénu."