Haruki Murakami: Kafka na pobřeží

Ten pes se docela náhle vynořil z trávy. Najednou tu byl, ohromný a bez jediného hlesu. Obrovitý, černočerný pes. Jak k němu tak pan Nakata vzhlížel z místa, kde právě seděl, připadal mu ten pes spíš jako nějaké menší tele. Nohy měl dlouhatánské, srst kraťounkou, svaly jako z ocele. Uši měl nakupírované ostře došpičata a neměl žádný obojek. Pan Nakata nemusel být žádný znalec psů, aby na první pohled poznal, že má co do činění se psem, který je - nebo který, když na to přijde, minimálně dokáže být - velice nebezpečný. Se psem, jaké používají v armádě k boji. Pohled měl ostrý jako břitva a obličej naprosto bez výrazu. Pod odhrnutými, převislými pysky trčely bělostné, jako jehla špičaté tesáky. Na zubech byly vidět stopy krve. Když se člověk podíval blíž, mohl zahlédnout i něco, jako kousíčky čerstvého masa. Mezi zuby jako plamen pobleskoval krvavě rudý jazyk. Pes oběma očima upřeně zíral na pana Nakatu. Velice dlouho. Bez hlesu a naprosto nehybně. Mlčel i pan Nakata. Se psy se bavit nedovedl. Jen s kočkami. Psovy oči byly studené a nehybné jako skleněné koule z bažinové vody. Pan Nakata jen tiše dýchal. Nemá se přece vlastně čeho bát. Jistěže dobře vědel, že je právě v nebezpečné situaci. Uvědomoval si docela dobře, že má (z jemu neznámých přícin) právě před sebou zvíře s agresivními, nepřátelskými úmysly. Nechápal ale, jak by se mohly týkat právě jeho. Smrt byla něčím docela mimo jeho chápání. Bolest něčím, co si byl schopen uvědomit, jen pokud ji právě prožíval. Bolest čistě hypotetickou pan Nakata prostě neznal. Ze všech těch důvodů mu pohled psa nenaháněl zvláštní strach. Cítil se jenom trochu nesvůj. "Vstávej", řekl jen pes. Pan Nakata jenom polkl. Ten pes mluví. Přesněji vzato, pes vlastně nemluvil. Morda se mu ani nepohnula. Vzkaz musel být panu Nakatovi předáván nějak jinak. Tlamou ne. "Vstávej a pojď za mnou", rozkázal pes. Pan Nakata se poslušně zvedl ze země. Chvilku uvažoval, zda se se psem nemá nějak pozdravit, ale nakonec si to rozmyslel. I kdyby se s takovou obludou nakrásně dalo bavit, nejspíš by to ničemu nepomohlo. A panu Nakatovi se do podobných hovorů stejně ani nechtělo. Natož pak vymýšlet psovi jméno. Vždyť by se spolu stejně v životě nespřátelili.

...

V tu chvíli, jako na znamení, se silueta v židli pohne. Jako když veliká loď vytahuje kotvu, mění tělo pomalu úhel. Zvedne bradu z dlaní a otáčí se ke mně. Je to slečna Saeki. Jako by ve mně dech zamrzl. Současná slečna Saeki. Nebo jinak: reálná slečna Saeki. Chvíli se na mě dívá. Tiše, soustředěně, docela stejně, jako když pozorovala obrázek Kafky na pobřeží. Přemýšlím o ose, kolem které se točí čas. Někde se s ní, aniž bych si všiml kdy, muselo něco stát. Něco, co smíchalo sny a realitu v jedno, jako se v ústí řeky smísí sladká voda s mořskou. Rozum se snaží pochopit, co tohle všechno znamená. Nikam to ale nevede. Nakonec vstane a vydá se směrem ke mně. Tak jako chodí vždycky, pěkným krokem a s rovnými zády. Boty nemá, je bosa. Jak jde, vrže pod ní zlehka podlaha. Tiše se usadí na mou postel a chvíli tam jen tak sedí. Tohle tělo má normální hustotu a váhu. Slečna Saeki má na sobě bílou hedvábnou blůzu a tmavomodrou sukni ke kolenům. Natáhne ruku a dotkne se mých vlasů. Prsty projedou mým ježkem. Je to bez jakýchkoli pochyb reálná ruka. Opravdové prsty. Potom vstane a v bledém světle dopadajícím sem zvenčí se začne svlékat, jako by to byla docela samozřejmá věc. Nijak nespěchá. Ale taky nijak neváhá. Naprosto přirozenými, plynulými pohyby si jeden po druhém rozepne knoflíčky na blůze, sundá sukni, svlékne prádlo. Její oblečení padá kus po kuse neslyšně na podlahu. Hebká látka ani nezašustí. Ona spí, pochopím najednou. Oči má otevřené, to je pravda. Ale přesto spí. Slečna Saeki to všechno dělá ve spánku.