Hlavním podnětem k sepsání této knihy bylo pro autora jeho obyčejné zranění se zvláštními následky, které utrpěl při nehodě v horách. Oliver Sacks se tak ocitl v postavení pacienta, jehož rutinní chirurgická léčba se zkomplikovala a on na vlastní kůži prožil to, co je předmětem jeho celoživotního bádání – neurologické problémy. Sám na sobě zakusil zážitek odcizení části těla... Myšlenky, které ho v jeho nemoci provázely, byly existenciální povahy: Je možné zachovat si celistvé „já“ i v případě, že přijdeme o část těla? Co vlastně znamená toto „já“?
„Všechno to bylo ještě pořád ohromně neskutečné. Nebyla to moje noha, co jsem po ní šel, nýbrž mohutná, neohrabaná protéza, bizarní přívěsek, sádrový válec ve tvaru nohy — a navíc válec, který pořád měnil svůj tvar i velikost, jako bych používal jakýsi podivně neobratný a nestálý robotský vynález, naprosto směšnou umělou nohu. Byl to pohyb svého druhu, ale neživočišný, nelidský. Tohle že je chůze? Ptal jsem se sám sebe, a potom se záchvěvem hrůzy: s tímhle že se budu muset smířit pro celý zbytek svého života? To se mi pocit opravdové chůze už nikdy nevrátí? Už nikdy nebudu umět přirozeně, spontánně a svobodně chodit? Budu už odteďka nucen myslet na každý pohyb? Musí být všecko tak složité? Nemůže to být prosté?“

Kniha s upřímností a zápalem přibližuje pocit hrůzy, ale i zázrak, který je ukryt pod povrchem zdraví a který člověka může zcela proměnit.